HP a Záchrana bílé magie - Epilog
Epilog
*Žil byl kdysi dávno laskavý starý čaroděj, který svých kouzelnických schopností velkomyslně a moudře užíval ve prospěch sousedů. Aby nemusel prozradit pravý zdroj své moci, předstíral, že všechny lektvary, kouzla a protijedy vytahuje už hotové z malého kotlíku, který nazýval svým hrncem pro štěstí. S různými problémy za ním chodili lidé z širokého okolí a čaroděj vždy ochotně zamíchal obsah hrnce a jejich potíže napravil.
Všeobecně oblíbený čaroděj se dožil vysokého věku; když pak zemřel, zanechal všechno, co měl, svému jedinému synovi. Syn se však povahou od dobromyslného otce velice lišil. Kdo neovládal kouzla a čáry, nebyl podle jeho názoru k ničemu, takže proti otcovu zvyku poskytovat sousedům čarovnou pomoc často otevřeně protestoval.
Po otcově smrti našel syn ve starém hrnci ukrytý malý balíček, na němž stálo jeho jméno. Když ho rozbaloval, doufal, že v něm bude zlato, místo toho ale našel jen jednu měkkou a tlustou bačkoru, tak malou, že si ji nemohl obout, a navíc bez druhé do páru. V bačkoře byl zastrčený útržek pergamenu se slovy: „Upřímně doufám, milý synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat."
Syn proklel otcovu slabomyslnost, nepochybně vyvolanou stářím, a hodil bačkoru zpět do kotlíku, který hodlal nadále používat jako koš na odpadky. Ještě téhož dne večer zaklepala na dveře jeho domu jedna vesničanka.
"Vnučce se vyrazila úplná záplava bradavic, pane," stěžovala si. „Váš tatík vždycky v tom starém hrnci míchal takový speciální obklad…“
„Zmiz!" osopil se na ni syn. „Co je mi do bradavic tvého spratka?"
A zabouchl stařeně dveře před nosem.
Z kuchyně se v témž okamžiku ozvalo hlasité řinčení a rámusení. Čaroděj rozžehl hůlku, otevřel dveře a ke svému úžasu spatřil otcův starý hrnec:
Narostla mu jedna mosazná noha, na níž teď poskakoval uprostřed kuchyně a dělal na kamenech, jimiž byla vydlážděná, příšerný kravál. Čaroděj k němu užasle přistoupil, ihned však spěšně couvl, když zjistil, že je celý povrch hrnce pokrytý bradavicemi.
„Odporný krám!" zaklel a pokusil se nejdřív nechat hrnec zmizet, potom kouzlem vyčistit a nakonec ho alespoň vypudit z domu. Žádné z jeho zaříkadel ale nefungovalo a nijak nedokázal hrnci zabránit, aby nejprve poskakoval po kuchyni a poté ho následoval i nahoru do ložnice; cestou hlasitě bušil a třískal do každého dřevěného schodu.
U postele starý bradavičnatý hrnec celou noc řinčel tak usilovně, že se čaroději vůbec nepodařilo usnout. Druhý den ráno za ním pak neúnavně poskakoval a doprovodil ho ke stolu se snídaní. Klink, klink, klink, zvonila mosazná noha a čaroděj nestačil sníst ani první lžíci ovesné kaše, když se ozvalo další zaklepání na dveře.
Na prahu stál nějaký stařík.
„Jde o mou oslici, pane," vysvětloval. „Ztratila se, nebo ji ukradli. Nemůžu bez ní odvézt svoje zboží na trh, takže bude mít celá rodina večer hlad."
„A já mám zase hlad teď!" rozkřikl se čaroděj a přibouchl staříkovi dveře před nosem.
Klink, klink, klink, zvonila na podlaze mosazná noha hrnce, tentokrát se však s hlasitým rachotem mísilo oslí hýkání a hladové lidské steny, zaznívající z hlubin nádoby.
„Buď zticha! Zmlkni!" rozječel se čaroděj, veškeré jeho kouzelnické schopnosti ale bradavičnatý hrnec nedokázaly utišit. Celý den mu poskakoval těsně v patách, hýkal, sténal a řinčel, ať šel čaroděj kamkoli a dělal cokoli.
Večer onoho dne se ozvalo třetí zaklepání na dveře, na prahu stála mladá žena a plakala tak usedavě, jako by jí mělo puknout srdce.
„Moje děťátko je těžce nemocné," bědovala. „Pomůžete nám, prosím? Váš otec říkal, abych přišla, kdybych měla nějaké problémy..."
Čaroděj jí ale také práskl dveřmi.
Hrnec nyní své mučení rozšířil o to, že se až po okraj naplnil slanou vodou, všude po podlaze cákal slzami, přitom nepřestával poskakovat, hýkat, sténat a naskakovaly mu další bradavice.
Ačkoli po zbytek týdne už do chaloupky nepřišli žádní další vesničané, aby čaroděje požádali o pomoc, hrnec ho průběžně informoval o jejich četných strastech. Během několika dnů už nejen hýkal a sténal, ronil slzy, poskakoval a osypával se bradavicemi, ale také chroptěl a dávil se, plakal jako malé děcko, kňučel jako pes a chrlil plesnivý sýr, zkyslé mléko a hromady hladových slimáků.
S hrncem po boku se čaroděj nebyl schopen vyspat ani najíst, hrnec ho ale odmítal nechat na pokoji a čarodějova kouzla ho nedokázala umlčet ani utišit.
Konečně už to čaroděj nevydržel.
„Svěřte mi všechny svoje problémy, všechny starosti a bolesti!" zaječel, vyběhl do noční tmy a hrnec za ním poskakoval po cestě do vesnice. "Pojďte! Hned vás všechny vyléčím, povyspravuju a utěším! Pojďte sem! Mám otcův hrnec a všem vám pomůžu!"
S prokletým hrncem neustále za zády hnal se čaroděj ulicí a metal kolem sebe zaříkadla na všechny strany.
V jednom domě malé holčičce ve spánku zmizely bradavice, ztraceného osla našlo přivolávací kouzlo ve vzdáleném trnitém houští a jemně ho uložilo do stáje, nemocné dítě polil odvar z dobromyslu, takže se probudilo zdravé a usměvavé. Ve všech domech sužovaných nemocí a žalem udělal čaroděj vše, co bylo v jeho silách, hrnec po jeho boku postupně přestával sténat a chroptět a byl znovu tichý, lesklý a čistý.
„Tak co, hrnku?" zeptal se roztřesený čaroděj ve chvíli, kdy se na oblohu vyhouplo slunce.
Hrnec si říhl, vyplivl bačkoru, kterou do něj čaroděj hodil, a nechal si ji navléknout na mosaznou nohu. Když se pak společně vydali zpět k čarodějovu domu, byly kroky hrnce konečně ztlumené. Od onoho dne však čaroděj vesničanům pomáhal stejně jako před ním jeho otec, aby hrnec neodhodil bačkoru a nezačal opět skákat.
„A to je konec pohádky o Čaroději a skákajícím hrnci,“ dočetl muž jednu z bajek barda Beedleho, a malé děvčátko na jeho klíně se spokojeně usmívalo.
„Severusi, jestli jsi už dočetl, měl by ses obléknout do slavnostního hábitu. Harry tu bude co nevidět a asi by nebylo nejvhodnější, kdybychom dorazili pozdě,“ zazněl obývákem hlas mladé paní Snapeové.
„Já jsem dávno připravený,“ odpověděl Severus.
„Ale ne!“ zareagovala Aileen trochu frustrovaně. „Dyť jsi slíbil, že si vezmeš něco jiného než černou. Nejdeš na pohřeb, Severusi!“ plísnila ho žena.
„Vždyť jsem si vzal jinou barvu, je to hábit v odstínu námořnické modři,“ odpověděl dotčeně.
„Od kdy muži rozeznávají tak detailně odstíny barev? Ještě mi řekni, že poznáš barvu lilu a jiné?“ reagovala Aileen překvapeně.
„Vzala sis za muže mistra lektvarů a bývalého špióna, detaily tvořily můj život, viď Sophie?“ vysvětlil a usmál se na dceru.
„Mimo jiné…“ zareagovala Aileen s úsměvem na to, jakého muže si vzala, a políbila Severuse na čelo. Se šťastným výrazem se v myšlenkách vrátila do ne až tak vzdálené minulosti.
~***~
O cca dva roky dříve…
Aileen se po mnoha týdnech na cestách konečně přemístila do svého domu. Byla stále mírně vykolejená z toho, co se před několika málo minutami událo. Nejdříve políbila Severuse, ten jí pak polibek oplatil, několik minut tak vydrželi a nakonec se domluvili na schůzce, která se měla konat o pár dní později u ní doma. Severus byl pozvaný na oběd. Aileen stoprocentně souhlasila s Kendřinou charakteristikou, kterou Severuse odhadla. První dojem, který v lidech vyvolával, nebyl nejlepší. Často ani ten druhý, třetí, čtvrtý… Většina lidí jeho osobu asi nikdy nepochopila a nepochopí - nemohla či nechtěla. Ona samotná jeho osobou moc nadšená zprvu taky nebyla, jisté kouzlo osobnosti pro ni měl již tehdy, ale jeho chování ji mírně řečeno rozčilovalo. Nakonec si na něj ale zvykla a pochopila, že je to často jeho osobitý smysl pro humor, a ve skutečnosti to není zlý člověk. Svérázný, zahořklý? Snad, ale ne zlý…
Druhý den se Aileen těšila, že se pořádně vyspí, ale navyklá na určitý režim se vzbudila poměrně brzy, a tak se rozhodla uklízet. Kolem třetí hodiny jí někdo klepal na dveře.
„Severusi?“ pozdravila překvapená žena.
„Dobrý den, Aileen. Omlouvám se, že jsem přišel bez ohlášení, ale říkal jsem si, zda nemáte chuť zajít si na skleničku, posedět a popovídat si,“ vysvětloval Severus svůj náhlý vpád a doufal, že se nečervená. Ještě nikdy ženu nikam takto nezval. Zvykl si na společnost. Na Aileen se zvykalo snadno, Potter byl takové nutné zlo, ale dokonce i jeho by ještě někdy rád viděl. Za rok, za dva… Přehánět to nehodlal. Legraci si mohl tropit i z někoho jiného- Rozhodně! Umínil si.
„Ráda,“ souhlasila Aileen a usmála se. „Půjdete dál a počkáte chvíli, než se přichystám?“ otázala se a ustoupila ze dveří tak, aby Severus mohl projít. Ten jen kývl a vstoupil.
„Děkuji.“
„Posaďte se a něco si nabídněte, za pár minut jsem zpět,“ pronesla, ukázala rukou na křeslo a bar, a odešla do vedlejší místnosti.
Severus si chvíle čekání zkrátil knihou. Když se Aileen po několika minutách vrátila, vyschlo mu v ústech, jakmile na ni pohlédl. Oblečená byla v lehkých tmavě modrých šatech, které byly na některých místech lehce průsvitné. Vlasy měla volně rozpuštěné a byla nádherná.
„Severusi?“ zopakovala znovu Aileen.
„Uhm?“
„Už můžeme jít, jsem hotova.“
„Aha, jistě. To ta kniha, je zajímavá,“ snažil se omluvit svou roztěkanost.
„Samozřejmě,“ souhlasila Aileen, ale spokojeně se uculila.
Strávili spolu moc hezké odpoledne. Zašli si do Prasinek, povídali si, pak se procházeli, ale jednou ten večer musel skončit. Když Severus Aileen po několika hodinách doprovodil ke dveřím jejího domu, byl poměrně nervózní. Vůbec se nepoznával. Vždy tak sarkastický, přímočarý a teď…
„Dobrou noc, Aileen,“ rozloučil se a odhodlal se k polibku. Zprvu jen takovému lehkému, a když se ujistil, že se Aileen polibek nepříčí, prohloubil jej.
Když polibek ukončili, chtěl si potvrdit, zda jejich původní domluva platí a tak se zeptal: „Takže pozítří?“
Aileen kývla.
„Tak tedy ještě jednou dobrou noc,“ rozloučil se opětovně a chystal se přemístit.
„Severusi?“ zadržela ho Aileen.
„Ano?“
„A nechcete se ještě zdržet na skleničku?“ zeptala se a otevřela dveře do domu…
~***~
O cca tři měsíce později…
„Severusi! Nepřešlapuj mi tady a jdi ven za ostatními,“ hubovala muže Molly Weasleyová.
„Copak? Neříkej, že jsi nervózní?“ posmíval se dobrosrdečně Harry, který právě vstoupil do kuchyně.
„K čertu s tebou, Pottere!“ zavrčel Snape v odpověď.
„Ale no tak! Pojď, dáme si ležák nebo asi spíš něco ostřejšího, jak tě tak vidím,“ nedal se Harry, chytl Severuse kolem ramen a kormidloval jej z místnosti ven.
„Díky, Harry!“ poděkovala mu Molly bezhlasně.
„Všechno vidím! Jdu ven jen proto, že je sklenička dobrý nápad,“ zabrblal Severus.
„Snad si nemyslíš, že by ti dala teď košem. Po tom, co s tebou strávila týdny na cestách. Ona ví, že jsi sarkastický mrzout a i přesto ti řekla- ano, tak se uklidni,“ chlácholil Harry ženicha po té, co osaměli. Odpovědí mu byl pouze pronikavý pohled.
Harry se snažil Severuse trochu rozptýlit, ale nezdálo se mu, že by měl, kdo ví jaký úspěch. Muž držel v ruce skleničku a bezmyšlenkovitě upíjel se zrakem upřeným na svatební stan.
„Harry, můžeš mi na chviličku pomoct?“ volala paní Weasleyová a Harry okamžitě šel.
„Nevypij toho moc, Severusi,“ houknul, ještě než odešel
„Nejsi moje matka, Pottere,“ zabručel Snape a dál upíjel.
Když se Harry po pár minutách vrátil, kriticky zhodnotil obsah láhve a přetočil jen útrpně oči.
„To už stačilo, nebo nakonec nedojdeš po vlastních a ano budu muset Aileen říct já,“ vtipkoval Harry a bral Severusovi sklenku z ruky.
„O tom nevtipkuj, Pottere!“ řekl Snape hrozivě, čímž si vysloužil Harryho smích.
„Neboj se, má oči jen pro tebe! Pojď, už to brzy vypukne!“ směřoval ho ke stanu. „A, Severusi, je nádherná, počkej, až ji uvidíš!“ mrknul na něj.
Když se pomalu postavili na svá místa ve stanu, Severus se na Harryho otočil, a pravil: „Jestli se o tom jak jsem vyváděl, někdo dozví, tak tě nasekám na malé kousíčky a odnesu Hagridovi pro ty jeho skvorejše!“ vyhrožoval Severus.
„Strach by mi nedovolil, jsem jako myšička v hrobě,“ smál se Harry.
„Jak jsme se vůbec dostali k tomu, že jsi můj svědek?“ zamyslel se Severus najednou.
„Hm… Aileen má na tebe jednoznačně dobrý vliv a otevřela ti oči.“
„Budeš někdy vážný?“
„Budu, ale až začnu mít pocit, že když tak udělám, nesekne to tu s tebou!“
„Děkuji, Pottere!“ řekl Severus vážně.
„Začneš mi někdy říkat Harry?“
„Nechtěl bys toho po mně už moc? Žením se, jdeš mi za svědka a považuji tě snad i za přítele, víc po mně chtít nemůžeš.“
„Pravda,“ smál se Harry. „I to je jak nějaký přírodní úkaz.“
„Zaujměte, prosím, svá místa, nevěsta pomalu přichází,“ zazněl Mollyin hlas.
„Máš prstýnky?“ ptal se Severus.
„Ježiši, já je…“
„Pottere! Děláš si legraci?“ vyprsknul Snape.
„Dělám.“
„Za co?“ zaúpěl Severus.
„Začínal jsi být zase nervózní, chtěl jsem tě trochu resuscitovat,“ vysvětlil Harry šibalsky.
„Už jde!“ přiběhla Molly a ukončila tak jejich hašteření.
„Pro Merlina! Je nádherná!“ vydechl Severus a pozoroval svou nastávající jako u vytržení.
Když Aileen došla až k němu, pohlédla mu do jeho pronikavých očí a usmála se na něj. Svět pro ně na krátko přestal existovat. Byla šťastná…
~***~
„Aileen!“ zopakoval Severus hlasitěji a přerušil tak její vzpomínání. „Zajdeš otevřít? Malá ještě nedojedla,“ prosil Snape a krmil teď malou Sophii z flašky.
„Taky mohl dorazit, až si řekneme to ano a políbíme se,“ zabrblala nespokojeně a šla pustit návštěvu dovnitř.
„Harry! Pojď dál, jsem tak ráda, že jsi malou přišel vyzvednout,“ zdravila Aileen.
„Pro svou kmotřenku vše! Že, Sophii?“zapitvořil se Harry na malou a objal její matku na uvítanou.
„Pottere! Ne, že na ni budeš žvatlat, jako posledně! To jsme si už doufám ujasnili,“ vyštěkl Severus výhružně.
„Samozřejmě, budu s ní hovořit na bilaterální úrovni a probereme problematiku globálního oteplování a vlivu NASA na americkou společnost.“
„No… Tak ti, Pottere, děkujeme, že ses obtěžoval až sem, ale právě jsme se rozhodli, že naše výročí oslavíme doma i s malou, takže tvých služeb již nebude třeba,“ prohlásil Severus uštěpačně.
„Miluji tvůj humor, Severusi,“ řekl Aileen a urychleně mu brala dceru z náruče, kdyby to myslel náhodou vážně. „Tak, tady ji, Harry, máš. V tašce je vše potřebné. Pozdrav prosím Ginny a my si ji vyzvedneme co nejdříve!“ dokončila Aileen a tahala Severuse ke dveřím.
„Nezapomeň, že dítě má v tomto věku mozek jako houbu, a veškeré informace přímo nasává, tak žádné nesmysly!“
„Severusi, neboj se! Dcera se ti vrátí živá, zdravá a normální,“ mrknul na něj Harry.
Muži si vyměnili ještě pár poznámek, až dům konečně osaměl. Dům, který se stal domovem Severusovy rodiny už nikdy nebyl prázdný a tichý. Zněly v něm dětský smích, přátelské rozhovory a zkrátka žil! S Harrym byli nakonec velmi dobří přátelé, i když oslovení- Pottere, se už nikdy nezměnilo…
The end!
*Pozn.: Tato bajka je dílem J.K.R. Ve své povídce jsem si ji pouze půjčila. Všechny postavy a práva náleží právě J.K. Rowlingové.
Komentáre
Prehľad komentárov
to jsem ráda, že ses k magii vrátila... skoro zdálo? hlavně aby to nebyla noční můra :-D
jsem moc ráda, že se ti povídka líbila! :o)
ani nemluv, mě ta rowla v sedmičce tak moc dožrala :'( severus, remus- to jí prostě nikdy neodpustím! ono se ale zas musí nechat, že život, který sevovi přisoudila, nebyl život... agent, bez přátel, bez naděje lepších zítřků, o jedinou lásku přišel a co by si počal se životem, když pádem voldemorta tak jako tak dospěl ke svému pomyslnému konci... ale bylo napsáno tolik alternativních pokračování, že je jasné, že by se jeho životu dal dát nový smysl... takže někde hluboko v koutku můžu chápat- rozhodně ne souhlasit! s jeho koncem, ale kdyby to autorka pojala jen o trošinku jinak, mohli by být ti znás, kdo mají jeho osobu rádi spokojení společně s ním :( co už... :(
jo! sice by se tvářil kysele jak okurka, ale pod tou nepříjemnou slupkou by se samolibě a spokojeně uculoval! :o))
děkuji ti za komentík!! :o)
Moc pěkná povídka !
(Martina, 14. 8. 2011 8:50)
Ahoj Sevyku ;-)
Takovou dobu jsem si říkala, že musím dočíst Bílou magii a vždycky na to zapomínala. Až se mi o tom skoro až zdálo minulou noc, tak jsem to ráno hned napravila a dočetla posledních 5 kapitol. je to moc pěkné ! A oslovení " Pottere " , to už jaksi k jejich vztahu patří :-) Nathan si snad už užívá svou rodinu, byť " někde jinde "... a Severus ... jak bych mu přála lepší konec i v canonu od JKR...
Věřím tomu, že po konci války by s Harrym mohli být i přátelé. A Severus byl vždycky strašně moc ctižádostivý... líbilo by se mu, kdyby ho oslavili jako hrdinu. Ať nekecá, že ne ;-)
jééé, ahoj Marti
(sevy, 16. 8. 2011 11:16)