Cesta za fantazií aneb obrazy mého šílenství

3. Sny

Noc po pohřbu byla pro tři lidi velice zvláštní.

Harry měl problém vůbec usnout, přemýšlel stále o Snapeovi. Už začal mít i pochybnosti, že šlo opravdu o jeho bývalého profesora. Ale pozdravil ho lehkým kývnutím hlavy, tak kdo jiný než Snape by to byl? S těmito myšlenkami se Harry pomalu propadal do snu. Nejdříve se ocitl v Bradavicích, procházel chodbami a vždy, když přišel k nějakému rohu, uviděl jak se ztrácí vlající hábit. Snažil se postavu dohonit a zavolat jménem. Nakonec přišel do třetího patra, kde byl v prvním ročníku Chloupek a pomalu otevíral dveře, jakmile vstoupil a jeho oči si zvykly na šero, které ho kolem dokola obklopovalo, spatřil postavu v černém, která měla na obličeji masku. Jedna polovina masky, byla smrtijedská, ta druhá usměvavá. Harry přistoupil blíže k postavě s nataženou rukou, kterou chtěl sundat masku. Ve chvíli, kdy už se ji skoro dotýkal, stoupnul na padací dveře, které obě postavy pohltily a oba padali do černé tmy. Harry se pokoušel křičet, ale nedařilo se mu to. Myslel si, že jeho pád bude tvrdý a poláme si snad všechny kosti v těle, ale místo toho, aby spadnul na tvrdou kamennou zem, dopadl rovnýma nohama na měkkou hlínu. Kolem něj byla tráva a stromy, poblíž zurčel potůček. Koukal se kolem dokola a hledal postavu v černém, místo ní, se však v dálce začala přibližovat postava z barevné mlhy. Harry se snažil zaostřit, ale nikoho v postavě nepoznával, ani mlha se neměnila na nic hmotného, jen se přibližovala. Po pár vteřinách postava přistoupila až k němu. Byla to žena, oděná v jednoduché bílé tunice, kolem pasu měla omotanou světle hnědou látku, která trochu zvýraznila ženskost její postavy, na nohou měla obuty kožené páskové boty. Vypadala jako z jiné doby. Harry na ní hleděl a čekal, co se bude dít dál.

„Jsem ráda, že jsi přišel chlapče, už jsem tě očekávala.“ řekla přívětivě. Harry chvíli zmateně koukal, než se odhodlal promluvit.

„Já jsem byl očekávaný? A proč tu jsem a kde to vůbec jsem?“ zeptal se a rozhlídl se kolem.

„Ano, jsi očekávaný. Vyslala jsem prosbu a poslali mi tebe, jsi předurčený…“ nedopověděla, protože Harry ji s povzdechem skočil do řeči.

„Ale ne! Předurčený, vyvolený… tohle už není legrační, chci mít klid! Já spím ne? Tak co kdyby se mi pro změnu nezdálo nic, nebo něco obyčejného?“ zeptal se otráveně. Žena se na něj podívala trochu přísně.

„Je mi líto, jestli ti pokazím náladu nebo plány, ale s tím, že jsi byl vybrán zachránit magii v našem světě, neudělám vůbec nic! Chtěla jsem tě připravit na tvoji blízkou budoucnost, zatím ti více neřeknu, ale jsi jedním z vyvolených, na jehož bedrech bude zachovat magii!“ řekla a než mohl Harry vznést námitky zmizela a sní i podivný sen. Harry se probudil a když viděl, že je venku ještě šero, obrátil se, zamumlal něco ve smyslu: Nemůžu mít normální už ani sny: a spal dál.   

***

Do malého domečku se vracela mladá žena. Byla moc krásná, její skoro až bílá pokožka kontrastovala s černými lesklými vlasy, které měla po lopatky a mírně se ji po pramenech kroutily. Její oči byly tmavě hnědé už od pohledu přívětivé a ona sama byla velice hodná. Schopnost umět se o sebe postarat v nebezpečí, či se někoho zastat v případě potřeby, ji nechyběla. Dnešní den byl pro ní hodně náročný. Tak jak měli mudlové své dobrovolníky, kteří pomáhali červenému kříži a jiným, tak měli i kouzelníci své „spolky“, které seskupovaly dobrovolníky. V jednom takovém společenství byla i Aileen Eatonová. Mimo své zaměstnání se tato mladá žena snažila co nejvíce pomáhat. V tomto období, bylo práce více než dost a ona se domů vracela velmi vyčerpaná. Sotva se osprchovala, padla do postele a okamžitě usnula. Zpočátku byl její spánek ničím nerušený, nebylo to nic zvláštního, vždy když byla tolik unavená, nezdálo se ji v noci nic. Pak se však z černé stala šedá a z ní se postupně vytvářely nejasné obrazy, jakési krajiny. Aileen se ohlížela kolem sebe a zvláštní ji připadalo jak se cítila. Byla zbavená únavy a měla pocit, jakoby byla vzhůru. Šustění listí a zvuk tekoucí říčky ji nesmírně uklidňoval a vyvolával v ní pocit bezpečí. Po chvíli čekání se i jí ukázala mlhovitá postava, která se k ní přibližovala a už zdálky mile usmívala. Aileen ji úsměv bezděčně oplácela, měla pocit, že to co se ji teď děje, bude významným mezníkem v jejím životě, ale nebála se.

„Vítej!“ přivítala ji žena radostně. „Ráda vidím, že mé prosby vyslyšel někdo jako jsi ty. Věřím, že se svého úkolu zhostíš s radostí,“řekla a potěšeně si Aileen prohlížela.

„Dobrý den,“ pozdravila trochu nesměle, „Promiňte, ale o jakém úkolu to mluvíte a co tu dělám? Tohle není sen, že?“ zeptala se a rukou mávla kolem sebe.

„Vše se včas dozvíš! Zatím ti prozradím, že magie je ve velkém nebezpečí a ty jsi byla vybrána, aby ses účastnila její záchrany. Přišla jsi sem, abych tě mohla připravit, abys nebyla najednou vytržená ze svého života. Věřím, že sehraješ více rolí ve tvém poslání. Buď připravená!“ zvolala žena z dálky, když už se Aileen ze svého snu probouzela. Něco, jako by ji však leželo na očních víčkách a ona upadla, stejně rychle jako se vzbudila, do spánku. Tentokráte bez jediného snu.

***

Severus Snape seděl ve starém křesle, které bylo místy prodřené a svůj zamyšlený výraz upíral na své neposkvrněné předloktí, kde ještě před pár dny, bylo smrtijedské znamení. Jeho myšlenky se ubíraly pořád stejným směrem. Potter ho viděl, ale on se ještě pořád mohl sebrat a zmizet z Anglie. Začít nový život někde jinde, daleko. Neměl přátelé, neměl rodinu, kvůli kterým by měl sebemenší důvod zůstávat tu. Myšlenky o své minulosti, přítomnosti a budoucnosti, ho ukolébaly tak rychle, až by se mohlo zdát, že jej někdo uspal kouzlem. Cítil, že se jeho těla propadá, najednou ucítil pod nohama pevnou zem a po noze plazivý dotyk. Když se ohlédnul, viděl Nagini, která se nebezpečně přibližovala až k jeho krku. Snape se chtěl bránit, ale nemohl hnout jedinou částečkou svého těla, byl paralyzovaný a vyděšený neschopností něco udělat. Nagini už byla v úrovni očí, které byly rudé jako Voldemortovy, najednou se v nich objevil pomstychtivý lesk a Nagini zaútočila na Snapeovu krční tempu. Ten ve chvíli, kdy ucítil její smradlavý dech na krku, se ocitl v trávě a nad ním se tyčila žena v bílé tunice, která mu podávala svou mlhovitou ruku. Severus se na ní nedůvěřivě podívala vstal bez pomoci. Chtěl na ní namířit svou hůlku, ale nikde ji neměl.

„Kdo k čertu jste a kde je moje hůlka?“ vyštěkl na ní nepříjemně a tónem, ze kterého mrazilo. Žena se na něho pobaveně podívala a překřížila své ruce.

„Měla jsem čekat, že třetí bude nevychovaný a nepříjemný floutek,“ pronesla místo vysvětlení. Snapea to ještě více popudilo.

„Floutek? Vy jste…“ nedopověděl, protože žena ztratila trpělivost a skočila mu rychle do řeči.

„S tebou to hochu nebude ale vůbec jednoduché! Hůlku máš tam, kde jsi ji nechal a jsi tady proto, že jsi poslední ze třech zachránců bílé magie! Připrav se, že již brzy budeš povolán! Máš v životě vykonat ještě hodně důležitých věcí, a tato bude jedna z nejvýznamnější, rovná tvé úloze pro stranu dobra, která ti před pár dny skončila. A udělej něco s tím svým výrazem, jinak se tě děti budou bát!“ řekla mu rychle a poslední větu s pobavením v hlase a potutelným úsměvem.

Snape se s trhnutím probudil, rychle sebral hůlku ze stolku a s tichým brbláním o praštěných snech, odešel do postele. Předtím než ulehl, přivolal si bezesný spánek, aby se mu znovu nezdálo o Nagini.