HP a Záchrana bílé magie - 2. Muži, kteří přežili
2. Muži, kteří přežili
V Chroptící chýši se objevila z nenadání oslňující záře, doplněná překrásným zpěvem. Na zemi ležela v kaluži krve černě oděná postava, které se při tom zvuku z posledních sil zachvěla oční víčka. Severus Snape, ze zdál už řadu chvil mrtvý. Ten prázdný výraz v očích a studená pokožka tomu nasvědčovaly, avšak při bližším ohledání, se dal ucítit stěží hmatatelný pulz, nasvědčující život, avšak pomalu vyprchávající. Ve špinavé místnosti se objevil fénix Fawkes. Jeho zpěv utichl, záře však nikoliv. Snesl se vedle Snapea a spočinul na něm zkoumavým pohledem, skoro by se dalo říci, Brumbálovým pohledem. Nakonec naklonil hlavu na stranu a z jeho překrásných očí padaly slzy veliké jako hrachy, jedna za druhou. Fénix ronil své vzácné slzy tak dlouho, dokud se tělo zesláblé prožitým útokem a ztrátou krve, nezačalo pohybovat. Jeho dech se zrychlil a oči unaveně otevřely. Pohledem spočinul na Fawkesovi a ten mu upřený pohled opětoval. Severus Snape byl vyvedený z míry, když rukou spočinul na místě, kde ho napadla Nigini. Když dával Harrymu Potterovi své vzpomínky, byl si jistý, že je to, to poslední co ve svém mizerném životě dělá. A teď… teď tu ležel, slabý a unavený, ale živý a nemohl odtrhnout oči od fénixe. Po několika dlouhých minutách se vzpamatoval a ztěžka se posadil.
„Fawkes, jsi to ty?!“ zeptal se potichu. Když fénix sklonil svou rudozlatou hlavu, musel se Snape trochu ušklíbnout. „Měj jsem vědět, že mě Albus nenechá jen tak padnout!“ zachrčel lehce sarkasticky, avšak v jeho pohledu byla patrná úleva. Za jiných okolností by si připadal jako pitomec a jinému by se vysmál, teď však odhodil svou nenávistnou masku, kterou po léta nechával absorbovat veškeré útoky. Asi byl ještě omámený, ale potřeboval říct co si myslí. „Ty jsi mi musel důvěřovat, když jsi mi pomohl, Fawkesi. Ani Albus by s tím nic neudělala, kdybych neměl tvou důvěru. Vlastně jsem se divil, že po tom co jsem ho… co zemřel, že jsi mi nevykloval oči!“ ušklíbnul se znovu, trochu posměšně. Pravda, ale byla, že se cítil trochu nejistý. Fawkes už na nic dalšího nečekal a vznesl se do vzduchu. Před zmizením však svou hlavu otřel o Snapeovu ruku a zmizel. Po sobě zanechal jedno rudozlaté péro ze svého ocasu. Bylo to třetí, které ve svém životě ztratil.
„Děkuji ti Fawkesi!“ pronesl Snape vzápětí do ticha. Aniž by cokoliv čekal, jako odpověď se ozvalo několik krásných tónů, které zdá se přicházely odnikud. Snape ještě chvíli seděl na zemi a pohledem bloudil po kaluži krve, která byla všude kolem něj. Po obličeji se mu mihnul znechucený výraz a z pláště vylovil hůlku, pomocí které krev odstranil, jako když se zbavoval obsahu kotlíků v hodinách lektvarů. Nakonec vstal a trochu malátným pohybem se vydal ven z chýše. Použil na sebe splývající kouzlo a s vypětím všech sil se přemístil, před dveře svých komnat na hradě. S trochu samolibým uspokojením zjistil, že ačkoliv padly veškeré ochrany hradu, jeho místnosti byly pořád zabezpečeny proti nezvaným hostům. Když vešel dovnitř, neztrácel čas a rovnou si přivolal dokrvující lektvar, něco proti bolesti a v neposlední řadě vyživující lektvar. Hned potom se otočil směřujíce do Velké síně, odkud se ozývala vřava. Stále pod ochranou splývajícího kouzla, se objevil ve dveřích bočního vchodu Velké síně, odkud mohl pozorovat poslední veliký boj. Vstoupil ve chvíli, kdy z Potterových úst uslyšel pronést své vlastní jméno: „Severus Snape nebyl tvůj člověk. Snape patřil Brumbálovi… byl to Brumbálův špeh a od té doby nepřestal pracovat proti tobě! Brumbál už umíral, když ho Snape dorazil!...
Protože jestli to ví… pak jsem skutečným pánem bezové hůlky já.“ zaznělo z Harryho úst a Snape jejich duel pozoroval se zadrženým dechem. Nikdy moc nevěřil, že by byl Potter došel až sem a že to bude skutečně on, kdo Pána zla zlikviduje.
„Avada kedavra“
„Expeliarmus,“ zanělo z jejich úst a Snape pozoroval se spokojeným úsměvem, jak tělo toho slizkého hada padá a v jeho očích se objevil šok, smísený se strachem. Strachem, který Snape ze smrti, když koukal Nagini do očí, neměl. Jakmile si byl jistý, že je Voldemort skutečně mrtvý, zmizel z hradu pryč. Přemístil se do matčina domu, kde si chtěl rozmyslet, co bude dál. Pohrával si velice vážně i s myšlenkou, že o svém z mrtvých vstání nikomu neřekne. Jaká ironie, problesklo mu hlavou. Teď by se mohl klidně nazvat jako Muž, který přežil. Na rtech se mu objevil jeho typický úšklebek, když ho něco napadlo. Odhrnul si rukáv na levém předloktí. Byl zvědavý, jak jeho proklaté znamení bude teď vypadat. S nevěřícným výrazem v očích nemohl přestat hypnotizovat své čisté, nezjizvené ani ničím jiným neposkvrněné předloktí. Život mu snad dává další šancí? Ale jak to, že jen tak zmizelo?! Voldemortovou smrtí, se to přeci nemohlo stát! Najednou, jakoby uslyšel Brumbálův hlas: „Dnes v noci si můj drahý chlapče prakticky zemřel! Fawkes ti daroval život, jen proto, že sis to ty sám zasloužil. Odčinil jsi své chyby z mládí, byl jsi ochoten obětovat svůj život pro dobrou věc. Teď máš možnost začít nový život s čistým štítem.“ Hlas v jeho hlavě odezněl tak rychle, jako přišel.
***
Uběhly už tři dny od závěrečné bitvy mezi dobrem a zlem. Po dlouhé době se mohl Harry pořádně vyspat v opravdové posteli, beze strachu, že budou odhaleni smrtijedama. Prospali s Ronem pomalu celé dopoledne, když je probudila Ginny s Hermionou.
„Vstávejte kluci! Budeme muset brzy jít!“ ozvala Ginny už ode dveří.
„Mhm…“ ozvalo se z Ronovy postele nesouhlasné zabručení.
„No tak Rone! Harry! Máte dole snídani,“ přidala se Hermiona.
„Můžeš mi říct, jak můžeš být po té naší výpravě tak živá?“ zeptal se Harry rozespale.
„To víš, holky jsou odolnější!“ odpověděla mu Hermiona s úsměvem. Harry se začal sbírat z postele, když k němu přistoupila Ginny a políbila ho na dobré ráno.
„No, tak teď jsem dokonale probuzený,“ a polibek opětoval. Všichni tři se zasmáli.
„Dohlídneš na toho ospalce, aby vstal, Harry?“
„Jasně Ginny, za chvíli jsme dole!“ usmál se a ještě jednou ji políbil.
Do deseti minut byli oba dole, přičemž Ron stále brbral. Bylo potřeba ještě jednou zajít na ministerstvo a už doufali v klid, po kterém tak toužili.
Když se vrátili, bylo už prostřeno k jídlu. Harry se hned po večeři omluvil a šel si lehnout. Další den se měl konat pohřeb všech, kteří padli ve válce. Všichni Weasleyovi byli zamlklí a tak ho nikdo ani nezastavil.
Sešla se velká část kouzelnické komunity, aby uctili památku padlých v boji. Paní Weaslleyovou, musel podpírat manžel, jak truchlila za Fredem. Harry s Hermionou o kousek poodstoupili, přišlo jim to tak správné. Ve chvíli, když si Harry našel nové místo a rozhlédnul se, zaujal ho muž oděný celý v černém. Nevěřil svým očím, ale když mu ten muž pohled opětoval a pokynul, byl si jistý tím koho vidí. Hned se otočil na Hermionu, aby se taky podívala, ale když se znovu zahleděli, postava byla pryč.
„Tam Hermiono, byl tam Snape. Pobledlý ještě více, ale byl to určitě on a kývnul mi na pozdrav!“ oznámil ji trochu šokovaný. Hermiona se na něj dívala jako na blázna.
„Harry, Snapea jsme viděli mrtvého! Musel si se splést,“ vysvětlovala mu jako ve škole.
„Vím co jsem viděl Hermiono, byl to on, nejsem pitomý!“ odsekl ji naštvaně.
„To samozřejmě neříkám, ale…“ nedopověděla, protože prozatímní ministr kouzel si vyžádal ticho. Ještě než se všichni utichli, uviděl Harry jak se davem mihl Snape. Rozhodl se, že o něm už nikomu nebude říkat, dokud se veřejně neobjeví sám.
***
Nathan měl po celé čtyři dny, kdy skončila válka horečky. Blouznil a zmítal se, ve snu se mu zdálo o jeho prapředkovi.
„Ty nesmíš ohrozit magii! Naše rodina byla předurčená střežit ten dar. Nesmíš brát spravedlnost do svých rukou a magii zničit! Nemáš právo si zahrávat s životy druhých a určit jejich směr! Navíc tvým zásahem bys vyvolal takovou vlnu zděšení, že by to přineslo velké oběti na životech a zmatek! Jsi její ochránce! Ty nesmíš, rozuměl jsi?! Nesmíš!“
Muž se najednou s trhnutím probral a splašeně dýchal.
„Já, že nesmím? Že nemám právo pohrávat si s životy druhých? A oni můžou?! Zabráním tomu, aby se objevil další pošuk a zabíjel lidi! Já tu moc mám a využiju ji, ještě mi poděkují!
Komentáre
Prehľad komentárov
nádherné, nemôžem sa od toho odtrhnúť ... len škoda, že je predo mnou už iba tretia kapča :(
Uff!!!
(Efka, 15. 6. 2009 9:00)Tak toho Nathana sa začínam dosť desiť. Pekne si to tu naservírovala a priznám sa, že som veľmi zvedavá, čo za zápletku si vymyslela a ako ju potom pekne rozpletieš. Teším sa na ďalšiu kapču. :-)
...
(soraki, 12. 6. 2009 13:08)máš velké štěstí, žes zachránila Sevieho - teda, až TAK se tomu nedivím :-D, ale, prosím tě, dej Harrymu jinou dívčinu, Ginny je hrozně nudná... a co Nathan? Co ten má v plánu? Jsem napnutá jak struna na kytaře
Hezké, Sevy!
(Slimča, 11. 6. 2009 22:30):o) A souhlasím s Lucy, není to nuda. Nějak nás musíš dostat do obrazu. A i když kolem našich známých z Bradavic se zatím neděje nic divokého, s Nathanem na nás jdeš docela zostra :oD. Začínám být napnutá ;o)
Tak
(Lucy, 11. 6. 2009 19:47)
já se omlouvám, ale teď to nejdu číst znovu, ale samozřejmě o komentář tě neochudím.
Co máš s tím "nudným" a "tuctovým"??? Ber to tak, že každý příběh musí nejak začít, aby se mohl formovat a i když to v tvém případě vyžadovalo zopakovat opis finální bitvy, rozhodně to není tuctové. Navíc jsi ten popis doplnila o to, jak byl Seve zachránen, což v mnoha případech chybí a my si to mohli jen domýšlet, takže žádné blbé kecy kolem a piš dál, těším se na další a jiste nejsem sama
je to fakt
(Tessa, 12. 7. 2009 21:51)