Choď na obsah Choď na menu
 


HP a Záchrana bílé magie - 13. Druhý úkol

23. 12. 2010

                  13.  Druhý úkol

 

Koukal na ní v němém úžasu. Aileen byla zbavená veškerých šatů a do půl těla stála ve vodě. Potom se zcela ponořila a několika tempy se dostala až pod vodopád, kde ji voda opět dosahovala sotva do půli těla a ona si začala omývat vlasy i obličej. Její tělo se zdálo naprosto dokonalé a Snape na tom svém pocítil zvýšenou horkost.

Ve chvíli kdy se lehce zaklonila, Severus se pohnul o krůček směrem dopředu, aby měl lepší výhled (šmírák jeden!). Ten jeden krůček se mu však stal osudným. Půda pod jeho nohama byla lehce podmáčená, on uklouznul a sjel dolů do vody. Díky jeho váze a výšce, ze které spadnul, vyšplíchlo spousty vody a Severus se na okamžik zcela ponořil. Aileen úlekem vykřikla a strachy se nedokázala ani pohnout, oči přišpendlené na rozbouřenou hladinu. Byl to pouhý okamžik, než se Severusovi s kašláním podařilo dostat hlavu nad vodu. Po obličeji se mu rozprostřel ruměnec.

„Severusi!“ vyjíkla Aileen a vrhla se celá do vody.

„Den jako stvořený na koupel, není, liž pravda? Jak vidno, měli jsme oba shodný nápad,“ pronesl trochu křečovitě a na místě by se propadl nejraději k samotnému Voldemortovi. „Kdybych byl tušil, že vás tu potkám a v tak jaksi… jaksi… ehm…,“ koktal a nenacházel vhodná slova.

„Myslím, že chápu!“ zareagovala Aileen. Už byla schopná pohybu, a tak se několika tempy dostala opět ke břehu. „Severusi, mohl byste… prosím…“ koktala teď pro změnu ona.

„Ach. Jistě!“ vysoukal ze sebe a otočil se, aby Aileen dopřál soukromí. No, jednu výhodu ta koupel měla. Zchladil se…

„Už můžete,“ pípla Aileen, ve tvářích rudá. Severus se trochu neohrabaně dostal z vody a díval se ženě zpříma do očí. Co teď? Co kdyby se pro jednou přestal ovládat? Více se ztrapnit už nemůže, to bylo jisté. Zatím, co jemu se v hlavě prohánělo několik otázek, na které neznal odpovědi, Aileen svým pohledem uhnula na stranu, ve tvářích stále červená.

„Ehm…,“ odkašlal si lektvarista. „Takové entrée u mne rozhodně není zvykem, omlouvám se! Já… já jsem šel pro dřevo, když to nenapadlo to jelito ve stanu, a dorazil až tady. Nenapadlo by mě…“ Nedokončil.

„Nemusíte se omlouvat. Zapomeňme na to, prosím. Já naberu tu vodu a vy se tedy porozhlédněte po nějakém dřevě a můžeme se vrátit. Vy se stejně potřebujete osušit.“ S tím se otočila a dál se mu nevěnovala.

Severus promočený až na kost se vydal posbírat dřevo, kterého bylo dostatek, kam jen se podíval. Jakmile bylo hotovo, vydali se společně zpět do stanu.

Harry se poflakoval před jeho vchodem, a jakmile Snapea spatřil, podařilo se mu nevědomky vytřeštit oči a otevřít pusu dokořán. Jeho bývalý profesor se tvářil lehce provinile, kompletně mokrý, z černých vlasů stále ještě odkapávala voda a na špičce nosu se třpytila kapka, která podtrhávala jeho komický výraz. Naproti tomu Aileen, ta byla zamlklá a růžová ve tvářích. A… taky měla mokré vlasy!

„Zavřete tu pusu, Pottere, nebo vám tam vletí moucha! Ještě jste neviděl člověka po koupeli?“ obořil se na něj Snape.

„To určitě viděl, ale… Pane, víte, že bez šatů je to pohodlnější a praktičtější?“

„Udělejte něco užitečného, rozdělejte oheň a ohřejte na něm vodu. A smažte z obličeje ten stupidní výraz!“ zahřměl, ještě než se ztratil v útrobách stanu. Harry chvíli konsternovaně stál se dřevem v náručí, než se konečně probral k životu a otočil se na Aileen.

„Co se stalo?“ zeptal se jí.

„Vůbec nic!“ řekla trochu rázněji, než chtěla. „Mohl bys prosím zajít pro hrnec a sirky?“ poprosila už mírněji.

„Jistě,“ odpověděl stále zmatený Harry. Dříví položil na zem, otočil se a vstoupil do stanu, ze kterého se ozvalo náhle Harryho vyjeknutí, a on okamžik na to vyběhnul ze stanu ven. Aileen se na něj tázavě podívala a čekala.

„Snape! Snape! Nahý Snape!“ dostal ze sebe. „Nikdy bych nevěřil, že něco takového kdy uvidím! A už ani vidět podruhé nechci!“

….

Severus vstoupil do stanu a měl chuť, uštědřit si pár facek. V tuto chvíli by dál téměř cokoliv za to, kdyby posledních několik dní mohl vymazat ze své paměti a nejen své.

„Snape, ty jsi idiot! Ještě, že ses na ní nevrhnul, to by byla poslední kapka!“ brblal si pro sebe potichu. „A ty nesmysly co ze mě vypadly,“ připomněl si a vydal ze sebe zoufalý zvuk. „Má rétorika jinak naprosto dokonalá se v jediném okamžiku zhroutila jako domeček z karet, a stačila k tomu… nahá žena,“ polknul ztěžka.

Trochu si vysušil vlasy ručníkem a začal se svlékat, aby si mohl obléci něco suchého. Když byl zcela nahý, proniklo do stanu denní světlo a vstoupil Potter. Severus se v tu chvíli otočil a vystavil tak na odiv své tělo tomu brýlatému skrčkovi. Snape si rukama instinktivně přikryl intimní část svého těla a chystal se Pottera vyhodit, když ten jen vyjeknul a utekl rychle ven.

Smát se nebo vypít jed? Přemítal Snape okamžitě. Dnes už se více pokořený cítit rozhodně nemůže, zaúpěl v duchu.

Po necelých dvou minutách vyšel ze stanu i Severus. Pohledem spočinul na červené tváři Pottera, který byl ve viditelném šoku, a zrudnul ještě víc, pokud to bylo možné. Na Aileen se skoro bál podívat, ale nakonec i na ní pohlédnul. Ta mu jeho pohled pevně opětovala a vzápětí vyprskla smíchy. Snapeovi jeho vlastní koutky trochu cukly.

„Zajdu pro ten hrnec,“ pronesla stále se smějící. Když procházela kolem Severuse, zašeptala k němu: „Škoda, že jsem tam nešla místo Harryho, byli bychom si kvit!“

Cesta k mostu Rio-Antirio probíhala v relativním klidu a hlavně poměrně hladce. Přes most se nakonec dostali na košťatech pod Splývajícím kouzlem. Dál už to byla jen rutina, až se konečně po mnoha dnech dostali až do Efesosu.

„Cestu ke chrámu bych navrhoval, až si trochu odpočineme, takže hned ráno. Nevíme co nás tam čeká, bylo by to tedy asi moudřejší,“ promluvil Snape. Oba jeho společníci kývli na souhlas a úlevně si vydechli. Začínalo toho na ně být už docela dost. Ještě, že po chrámu je čekal pouze Stonehenge a do Anglie se mohli přemístit.

Na druhý den se tedy rychle sbalili a vydali se hledat Artemidin chrám. To jim nezabralo příliš mnoho času. Po asi hodině stanuli před velkolepým chrámem, ze kterého magie jen sálala. Všichni tři na něj uctivě hleděli.

Ve chvíli, kdy chrám spatřili, měli bezesporu pocit, že nebe a země si zde vyměnili místo a svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem. Tak nádherná a skvostná stavba to byla!

Celá byla sto deset metrů dlouhá a padesát metrů široká. Po všech čtyřech stranách lemovaná dvouřadým sloupovím a uprostřed stála vlastní svatyně. Průčelí chrámu zdobilo dvakrát osm sloupů, které dosahovaly výšky osmnácti metrů. Dalších dvakrát osm se jich skrývalo vzadu, dvakrát dvacet jich bylo po stranách. Vlastní chrám byl třídílný. Osm sloupů neslo přední dvoranu, osmnáct hlavní síň a čtyři zadní místnost, jeden stál za sochou bohyně v celle1. I s vnitřními tam bylo celkem 125 poměrně subtilních sloupů, které byly z bílého mramoru a jejichž hlavice v sobě nesly příznačnou zjemnělou vznešenost, odlehčenost a elegantnost, téměř jako by byly synonymem ženskosti.

Část, téměř až třetina všech sloupů, byla vyzdobena až dvoumetrovými reliéfy, které zobrazovaly kouzelnické božstvo. Stejně tak byl zdoben i tympanon2. Štít portálu byl takto zdoben na zadním i předním průčelí. Vrchol celého štítu dosahoval výšky 25 metrů od země a nad ním se vznášelo obrovské mramorové sousoší, které představovalo Artemidu s hůlkou a jelenem uprostřed družiny nymf. Na rozích střechy byly čtyři mramoroví býci v nadživotní velikosti.

Když se trojce vzpamatovala z toho úžasu, pomalu se vydala dovnitř do chrámu, který byl však uzamčen a odmítal je pustit do svých útrob.

„Alohomora,“ zkusil Harry.

„Pottere, vysvětlete mi jednu věc. Jak se vám, u Salazarových vousů, podařilo s vaší do nebe volající pitomostí přemoct Pána Zla?“ vrčel Severus.

„Taky nevíte co je legrace! Jsem to alespoň zkusil, ne? Nejjednodušší věci bývají často ty správné,“ odpověděl Harry prostě a lhostejně pokrčil rameny.

Zatímco se ti dva hašteřili, Aileen se rozhlížela kolem dokola a rukou se dotýkala stěn portálu.

„Hele… Tady ta prohlubeň má skoro stejný tvar a hloubku, jako ta část trojúhelníku z pyramidy. Není to zvláštní?“ objasňovala polohlasně.

Snape se okamžitě vykašlal na Pottera a šel zkoumat to, o čem Aileen mluvila. Prohlubeň zlehýnka ohmatal svými dlouhými prsty a chvíli soustředěně přemýšlel. Nakonec z očarované krabičky vytáhnul artefakt a s obezřetností jej zlehka přiložil. Chvíli to vypadalo, že se nebude nic dít, ale hned v dalším okamžiku se celý artefakt spojil s mramorovou zdí a ve vteřině se v ní ztratil a dokonale vyplnil celou prohlubeň. V tu samou chvíli se ozvalo hlasité cvaknutí a vstup do chrámu se jím otevřel před očima. Všichni tři však ještě stále s napjetím hleděli na místo, kde se artefakt ztratil a pomalu si začínali zoufat. Severus opětovně pohladil místo, které artefakt pohltilo a jakoby, tak jako Aladinova lampa, na toto čekalo, jejich trojúhelník se opět neporušený objevil. Až teprve teď si uvědomili, že zadržují dech, a tak svorně vydechli a Snape zároveň s tím artefakt opatrně, avšak hbitě, ukládal zpět do krabičky.

Další nepatrný okamžik to vypadalo, že všichni tři zapustí před otvorem kořeny, jak se ani jeden neměl ke vstupu, nakonec se Harry, který byl nejblíže, odhodlal a překročil práh, který dělil vnější část chrámu s tou vnitřní.

„Páni…“ vydechl Harry úžasle. „To je fantastické, nádherné, božské, prostě nepopsatelně skvostné!“ rozplýval se, když spatřil tu nádheru a oltář s cedrovou sochou bohyně, který stál v celle, v samém srdci chrámu.

„Pottere, posloucháte se? Já jsem v šoku! Vy jste schopen synonym! Proč jich ve vašich esejích z lektvarů byl vždy takový žalostný nedostatek?“ neodpustil si Snape rýpanec.

„Vy jste ve svém hodnocení taky nebyl nijak nápaditý!“ odseknul Harry naštvaně.

„Hodnocení Troll, k vaší smůle, nemá…“

„Pánové!“ ozvalo se za nimi trochu varovně. „Je to opravdová nádhera! A řekla bych, že prostor musí být kouzlem zvětšený. Zvenku to vypadá rovněž velmi monumentálně, ale s tímto se to srovnat nedá.“ pokračovala Aileen plynule dál.

„Pravděpodobně to tak bude!“ souhlasil Severus. „A ačkoliv je to bezesporu nepopsatelná nádhera, neměli bychom příliš dlouho otálet a raději se porozhlédnout, kde by se mohla ukrývat druhá část artefaktu.“ S těmito slovy se rozdělili a vydali se prozkoumávat útroby chrámu.

Aileen byla unešená všemi těmi reliéfy a freskami, které lemovaly mramorové obložení zdí celého interiéru. Byly na nich vyobrazeny rozličné výjevy, které vytvářely ucelený příběh. Zobrazeny byly v širokých pásech, jejichž délka dosahovala často až k další zdi. Aileen chvíli trvalo, než pochopila jednotlivé souvislosti. Kde jednotlivé výjevy začínají a kde končí. Jakmile ale přišla na celý systém, pochopila, že se kouká na zobrazení bájí. A možná to nebyly pouhé báje…

Na jednom reliéfu byla vyobrazena mohutná mužská postava s býčí hlavou, která svými silnými pažemi chránila něžnou, krásnou ženu, ne nepodobnou Artemis. Na jiném byla skupina kouzelníků, kteří se postupně rozdělili, jejich příběh byl asi nejdelší, protože reliéfy popisovaly jejich cesty. Pouze jeden z kouzelníků svou pouť vykonal živý. Takových scén tam byla řada, avšak příběh s býčím mužem Aileen zaujal nejvíce.

„Našla jsi něco, Aileen? S profesorem jsme to prošli křížem krážem a nezdá se, že by se tu něco skrývalo, dokonce jsme nenarazili ani na žádné vodítko, které by nám napovědělo,“ vysvětloval Harry zasmušile.

„Hm?“ zareagovala Aileen nepřítomně a zaujatě se začala dotýkat jednotlivých míst na reliéfech, které ji tak zaujaly. „Eeer… Ne, nenašla jsem nic,“ odpověděla, když se trochu vzpamatovala a prstem se právě dostala do středu labyrintu, který se vztahoval k příběhu o býčím muži. V tu chvíli, kdy se prstem dotkla samotného středu, kus stěny se poodtáhl a vytvořil úzkou mezeru, kterou by se mohlo protáhnou nějaké zvíře, ale člověk? Stěží. Ten zvuk k sobě přivolal jak Harryho, tak i Severuse a všichni tři bedlivě pozorovali, zda se bude ještě něco dít. Vteřiny utíkaly, ale zeď byla i nadále nehybná.

„Jak se vám to podařilo?“ zeptal se Severus se zájmem.

„Zaujalo mě to bludiště, a tak jsem prstem vyluštila trasu. Jakmile jsem se dotkla středu, stalo se tohle,“ dopověděla a jen pro formu ukázala na mezeru.

Severus se pokoušel jednotlivé části od sebe oddělit pomocí hůlky, která byla nefunkční, i silou. Nic.

„Hm… A co teď?“ odhodlal se Harry zeptat. „Tímhle se protáhne možná nějaké zvíře, ale člověk sotva.“

„Podržte to, Pottere,“ podával mu Severus svůj batoh, aniž by zareagoval na položenou otázku. „A kousek odstupte, zkusím se přeměnit,“

„Co-co že se zkusíte?“ vykoktal Harry a svou otázku už pokládal středně velké kočkovité šelmě. Ta byla černá jako uhel, včetně očí. Dokonalé krytí pro toulky nocí. Nedalo se ani identifikovat, co za rasu to mohlo být. Byla záhadná a nevyzpytatelná stejně tak, jako sám lektvarista.

„Páni…“ zašeptala Aileen užasle. Šelma se na ní podívala svýma černýma očima a vydala se prozkoumat mezeru oddělující stěny. Malé obtíže jí to činilo, ale nakonec se úspěšně protáhla skrz.

„Ty jsi věděl, že je zvěromág?“ ptala se Aileen šeptem Harryho.

„Ani v nejmenším. Nikdy se mi o tom nezmínil ani profesor Brumbál. Předpokládám, že to drželi v tajnosti, aby měl výhodu před Voldemortem,“ spekuloval Harry, když v tom se stěny oddělily tak, že jimi prošel nazpět přeměněný Severus.

„Překvapujete mě, Pottere! Někdy vaše dedukce bývají i správné,“ odpověděl Severus a dokázal jim, že jeho sluch zachytí i šepot za zdí, i když to mohl taky ještě slyšet jako kočka, kdo ví.

„To znělo skoro jako poklona,“ zeptal se Harry s povytáhnutým obočím.

„A to mě zase nepodezřívejte z dobročinnosti!“ zareagoval Snape jízlivě. „Jdeme?“ dodal a vykročil kupředu.

Aileen se vydala hned za ním a využila chvilky, kdy se Harry vzpamatovával, aby mu s jemným úsměvem zašeptala do ucha: „Vyvedený kocourek.“

Severus se konsternovaně zastavil a neměl nejmenší ponětí, jak zareagovat. Jak to má vůbec chápat?

„Co je? Tudy to snad nepůjde?“ zeptal se Harry zmateně, když se k nim přidal.

„Čekali jsme, až nás poctíte svou vzácnou přítomností, abychom se na cestu vydali společně,“ odpověděl Snape, když se trochu vzpamatoval.

Do chodby, ve které se nacházeli, pronikalo jediné světlo, a to bylo to z chrámu. Jejich hůlky byly vyřazeny z provozu a po ruce neměli nic, čím by si mohli posvítit.

„Budeme se muset chytit, abychom se neztratili či nepřizabili a došli až dolů. Kousek odsud jsem ve své zvěromácké podobě stačil vypátrat, že jsou schody. Aileen?“ natahoval Severus svou dlaň, do níž mladá žena vložila tu svou a druhou nabídla Harrymu. Držet se však dlouho nemuseli, jakmile byli všichni tři na kamenném schodišti, rozsvítilo se světlo, které vycházelo z pochodní umístěných na bocích stěn. Schody je zavedly až do úzké chodby, která se, stejně jako schody, sama od sebe postupně osvětlovala. Chodba se různě klikatila a stále mírně svažovala. Vypadalo to, že sestupují hluboko pod chrám. Nakonec došli až na konec chodby, kde byly jedny dveře. Severus uchopil jejich kliku a bez sebemenšího odporu je otevřel. Ve chvíli, kdy všichni tři vstoupili dovnitř, těžké dveře se za nimi zabouchly a opětovné otevření už nebylo možné.

„Paráda! Nechali jsme se sem nalákat jak pitomci a teď nás to tu pohřbí zaživa. Pak vyzvednou naše vysušené kosti a na náhrobek napíši: Další, kteří se nechali napálit starou podfukářkou jménem Kendra!“ začal Harry pomalu, ale jistě panikařit.

Plesk!

„Co jste to udělal?“ zeptal se nepřirozeně vysokým hlasem Harry.

„To byla facka. Chováte se jako stará hysterka, Pottere. Až najdeme předmět, dostaneme se zase ven. Teď, pokud se laskavě uklidníte, budeme pokračovat dál. Všimněte si, že máme stále kam pokračovat. Až to tak nebude, pak bude hysterie na místě. Do té doby se prosím ovládejte!“ objasnil Snape s naprostým klidem, ale bez svého obvyklého sarkasmu. Zřejmě usoudil, že by v této situaci ničemu nepomohl.

 „Bylo to nutné?“ zeptala se Aileen.

„Bylo… Ztrácel rozvahu! Překvapuje mě, že jej to tak vyvedlo z míry. Jeho putování za viteály bylo bezesporu mnohem více stresující a v řadě momentů na první pohled bezvýchodné,“ vysvětlil jí Severus.

„Třeba jsem už unavený z toho neustálého hledání a zachraňování. Jediné, co jsem kdy chtěl, bylo být normální. To nejspíš nejde, tak bych moc rád alespoň žil normálně, když už ten hadí ksicht neběhá kolem a nesnaží se všechny, co se mu odmítají podrobit, poctít svou Avadou!“

„Dýchejte, Pottere! Začínáte být skoro až patetický!“ řekl Snape nevzrušeně. Když se Harry nadechoval k novému proslovu, Severus to uťal hned v začátku. „Nebudu se rozpakovat, pokud chcete znovu proplesknout!“ oznámil mu důrazně.

„Fajn! Už nic neříkám. Ale jednu otázku si přece jen neodpustím!“ odmlčel se, aby vzápětí s vyzubeným úsměvem pokračoval dál. „Víte, že jste mě už zase, profesore, svým způsobem ocenil?“

„To že jsem udělal?“ zeptal se Snape jízlivě, s jedním obočím povytaženým vzhůru a vydal se dál do místnosti, která se tak jako chodba předtím postupně rozsvěcela.

„No chápeš ho?“ ptal se Harry, kroutíc nevěřícně hlavou.

„Baví ho dělat si z tebe legraci a dostávat tě do varu. Ty mu to, Harry, dost ulehčuješ,“ vysvětlila Aileen prostě a vydala se za Severusem.

„Už ho nezlobte, Severusi!“ prosila Aileen tiše, když lektvaristu doběhla.

„Vůbec nevím, o čem mluvíte,“ odpověděl jí a obličejem mu problesknul trochu škodolibý úsměv.

Nemuseli chodit moc daleko. Velkou místnost dělila zeď s jedním otvorem, která dosahovala do výšky kolem dvou metrů, přičemž celá místnost měla stropy ve výšce dobrých čtyř metrů. Malou chvíli na to všichni zkoumavě hleděli, ale pak se pomalým krokem vydali dovnitř, kde je čekala jen další úzká chodba, která jím nabízela tři možné vchody. Jeden byl umístěn čelně, a další vpravo a vlevo.

„Taky si myslíte co já?“ zeptal se Harry.

„Za normálních okolností by mě představa sdílené myšlenky docela děsila. Teď ovšem… Vypadá to, že jsme právě vstoupili do bludiště,“ zhodnotil Severus nahlas.

„Hm… Je možné, že by to mohlo být to bludiště z reliéfu? Myslím přesně TO bludiště?“ zeptala se Aileen zamyšleně.

„Proč? Pamatujete si snad cestu?“ zajímal se lektvarista.

„Možná. Mám fotografickou paměť, a to bludiště jsem si projela i prstem, takže bych neměla mít problém dojít do středu,“ vysvětlila a s posledním slovem vykročila kupředu.

Jak se zdálo, Aileen si cestu skutečně pamatovala. Za celou dobu nenarazili na jedinou slepou uličku a po půl hodině chůze se dostali až ke dveřím. Harry vzal opatrně za kliku a otevřel. Vstoupili do poměrně malé místnosti, která byla celá tmavá až na světlo vycházející ze zářivě svítící druhé části artefaktu. Harry potěšeně přidal do kroku, aby předmět sebral, když Aileen vyjekla a strhla ho zpět.

„Co je?“ divil se.

„Asi jsem si to měla uvědomit dříve, ale v tom bludišti na reliéfu byl…“ Nedopověděla. Místností se rozlehl řev a rozžaly se pochodně. „Tohle!“ řekla mdle a ukázala na tvora rukou. Celkem zbytečně. Artefakt hlídal tvor, který měl tělo muže, i když nepřirozeně veliké, a hlavu býka. Z velikých nozder mu vycházela pára a z hrdla se mu dral hrozivý řev. Trojice kouzelníků se spěšně přimáčkla ke stěně a Severus rukou tápal po zdi, aby nahmatal kliku. Marně. Nikde nebyla. Zeď byla celistvá a nebylo úniku. Vytáhnul hůlku, ale ta stále nefungovala.

„No… Tak teď už, Pottere, můžete být hysterický,“ pronesl. „Pokud tu potvoru neuškrtíme holýma rukama, máme smůlu…“

Po tvářích mladých kouzelníků se, po tomto prohlášení, mihnul výraz naplněný děsem.

„Pottere, pojďte sem!“ přikázal Severus šeptem a přitáhnul si jej k sobě blíže. „Máme jediné řešení. Budete volavka…“

„Co že budu?“ zeptal se s hrůzou v hlase.

„Návnada!“ vysvětlil lektvarista netrpělivě.

„Vím co je volavka! Ale jak si to sakra představujete?!“ ptal se.

„Potřebuji, abyste na sebe strhnul jeho pozornost! Pokusím se ho zneškodnit, ale nesmí vidět, že jsem se mu dostal za záda! Jděte! Teď!“ přikázal a strčil do něj.

Harry neohrabaně vyklopýtal, a snažil se být od obludy co nejdál a zároveň na sebe připoutat jeho pozornost. Výsledek se dostavil okamžitě. Tvor se za ním neprodleně vydal a vydával při tom ještě hrůzostrašnější řev než prve. Severus se mezi tím připlížil až za jeho záda do vzdálenosti na jeden metr a přeměnil se do své zvěromácké podoby. Zařval. Příšera se okamžitě otočila a kočkovitá šelma skočila. Zuby se mu zaklesla do krku, kde odhadovala tepnu. Obluda vydala rozzuřený řev a snažila se zvíře odhodit. Marně. Nakonec se zapotácela a spadla na tvrdou zem. Z krku jí začala stékat krev.

„Néé!“ vykřikla Aileen a přihnala se k přeměněnému Severusovi, aby jej odstrčila. Ten to nečekal a odkutálel se stranou. Aileen zatím přidržela své ruce na ráně na krku a vytáhla hůlku, aby tvora uzdravila.

„Co to děláte?!“ křiknul Severus, který se mezitím stačil přeměnit a hnal se k dívce, aby jí zabránil v tom, co se chystala udělat. Pozdě. Rána na krku se zacelila. Severus i Harry, který se taky hnal k Aileen ustrnuli v pohybu a vyčkávali. Obluda si svým pohledem chvilku měřila Aileen a z tlamy jí vyšlo zachroptění. Vypadalo to, jako by se v tu chvíli zastavil čas, až nakonec… Obluda se přeměnila. Na jejím místě teď stál muž, oděn v řeckém himationu3, který měl přehozený přes levé rameno a jenž končil u kolen. Na tváři měl jemný úsměv, když bral ze stojanu uprostřed místnosti třpytící se artefakt. Stále mlčky jej podával Aileen, která už stačila vstát ze země a váhavě si jej brala do svých rukou.

„Je tvůj! Prokázala jsi velikou odvahu, stejně jako tví společníci a ještě jsi dokázala, že máš srdce i rozum na pravém místě!“ pronesl pevně a zmizel.

„Ne že bych si chtěl stěžovat,“ začal Severus a pokračoval dál: „ale proč jste to udělala?“

„To se vysvětluje dost těžko, ale na těch reliéfech byla - zřejmě šlo o Artemis, společně s tvorem s býčí hlavou. Na konci celého toho příběhu, který ty reliéfy zobrazovaly, ti dva skončili v takovém – hmm - ochranářském objetí- jo, to je asi ten nejlepší výraz. Navíc jeho tváří” proběhnul takový prapodivný, neidentifikovatelný výraz. Nevím jak lépe to popsat. Byl to takový impuls, co jsem udělala, ke kterému mě vedl jakýsi šestý smysl,“ vysvětlila a pokrčila rameny.

Jako první se vzpamatoval Harry a ukázal na protější zeď.

„Hele!“ řekl radostně. „Objevily se tam dveře a jsou na protilehlé stěně. Doufám, že vedou ven!“ dopověděl a s těmito slovy se k nim vydal. Dveře vedly do úzké chodby, která byla přímá a nakloněná mírně nahoru. Byla to taková dlouhá rampa. Chodba je dovedla až ke strmému schodišti, na jehož konci byl poklop. Harry na něj zatlačil, ale nic se nedělo. Když mu Severus pomohl, poklop se otevřel a je oslepilo světlo ze zapadajícího slunce. Jakmile byla venku i Aileen, poklop se zavřel a na dlážděné zemi po něm nebylo ani památky.

„Máte někdo tušení, kde jsme?“ ptala se Aileen a rozhlížela se kolem.

„Ne, ale řekl bych, že nás to muselo odvést několik kilometrů od chrámu,“ dumal Severus. „Jen přemýšlím, zda se tam přenést nazpět a vytvořit opět fiktivní ochrany a předmět pro Kendřina pravnuka.“ vysvětloval. Vzápětí se zarazil a trochu zamračil. „Slyšeli jste to taky?“ zeptal se, a když jeho společníci nesouhlasně zavrtěli hlavami, vysvětlil. „Slyšel jsem Kendřin hlas. Vracet se nemáme, takže navrhuji utábořit se a brzy ráno vyrazit domů.“

„Vy jste byl vždycky ukecaný,“ zabrblal Harry sám pro sebe jízlivou poznámku v reakci na Snapem sdělené „detaily“ Kendřina vzkazu.

Utábořili se v nedalekém lesíku, a jak se domluvili, tak hned za rozbřesku na druhý den zabalili své věci a změnili své stanoviště. Do Anglie se přemístili naněkolikrát. Při té vzdálenosti byla asistovaná forma tohoto cestování nebezpečná, a tak je Severus přemístil na tři mezistanoviště, než se ocitli kousek od tajemstvím opředených menhirů.

Chvíli po jejich zmizení z lesíku v Řecku, se Nathan objevil před Artemidiným chrámem.

……………………………………………………………………………………………….......

 

Poznámka autorky:

Tak jsem po malé konzultaci vybrala několik slov, které byste nemuseli znát, a tady máte jejich vysvětlení. J

1-      Cella: místnost ve středu chrámu, ve které je většinou nějaký kultovní obraz či socha, reprezentující např. božstvo uctívané v chrámu.

2-      Tympanon: je prostor ve štítu portálu (arch. zdůrazněný vchod), nejčastěji nad dveřmi, obvykle kruhového nebo trojúhelníkového tvaru.

3-      Himation: Vlněný starořecký svrchní plášť, délky cca po kolena, přehozený přes levé rameno nebo zahalující celé tělo včetně hlavy.

 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.