HP a Záchrana bílé magie - 12. Výprava pokračuje
Severus se vypotácel ven z lodi za doprovodu dvou soucitných pohledů. Ještě chvíli se zem pod jeho nohama jakoby pohupovala, pak získal kontrolu nad svým žaludkem i sám sebou a s veškerou hrdostí, které jen byl v tu chvíli schopen, se narovnal do své celé výšky a zhluboka se nadechnul. Byla to plavba smrti, alespoň tak mu to celé připadalo. Několik dní trpěl jako zvíře a nejednou ho napadlo, jak příjemné by bylo v porovnání s tím, čelit kletbě Cruciatus. Cítil se ponížen! Předvedl svou slabost před Aileen a hlavně… hlavně tím skrčkem, který pro něj ještě skočil do moře, aby ho zachránil před utonutím. Byl zavázán synovi Jamese Pottera a Harry Potter ho viděl v jeho nejslabších chvílích. Jak jen bude schopen získat svou jistě ztracenou úctu? Ne! Tu k němu Potter nikdy nechoval… Najednou mu bylo jedno, co si myslí Potter. Aileen… Znovu se zhluboka nadechl a snažil se zahnat obraz její tváře, kterak se na něj dívá s… Nechtěl si připustit význam toho pohledu! „Severusi?“ oslovila jej Aileen tiše. Vytrhla ho tak ze zamyšlení, a při oslovení mu zlehka položila ruku na jeho záda. Ustrnul. Na vteřinu zavřel oči a na tváři se mu rozprostřel kamenný, nepřístupný výraz. Vnější stránka mistra lektvaru prozrazovala jeho obvyklou jistotu, nepřístupnost, nepříjemnost a vše, co bylo s jeho osobou po léta spjato. Ta vnitřní se s ní však ani v nejmenším neshodovala. „Ano? Slečno Eatonová,“ zeptal se Snape. Aillen se trochu zarazila, byla zvyklá na oslovení jejím křestním jménem. Své zaražení však rychle zahnala a pokračovala: „Jste v pořádku?“ ptala se starostlivě. „Jistě! Stačila nepatrná chvíle na pevnině! Jdeme!“ zavelel. „Musíme dnes ještě urazit pořádný kus cesty.“ Na potvrzení slov se svižně rozpohyboval. Harry s Aileen na sebe zmateně pohlédli a rychle lektvaristu dohnali. Jakmile se vzdálili přístavu na dohled, a tedy i okounějícím mudlům, vytáhl Snape mapu, zkušeně vyhledal jejich současné stanoviště a naplánoval trasu pro dosažení druhého ze tří cílů. Z pochopitelných důvodů naplánoval, v tuto chvíli už proběhlou, plavbu přes moře co možná nejkratší. Kdyby Řecko obepluli zprava, cesta do Efesosu by pak trvala už jen zlomek času. Navíc plavba byla, navzdory „vedlejším účinkům“, mnohem rychlejší než cestování po souši, a to díky možnosti pohánění lodi kouzly, ale už se stalo a byl tomu rád. Jako nejpřijatelnější řešení se mu zdálo vydat se do Tripoli, dále pak do oblasti mezi Pátrou a Aigii. Tady se na chvíli zarazil, při pohledu na modrý flek se mu udělalo špatně od žaludku. Ne, přes vodu se už odmítal plavit! Vypočítal si, jak daleko to bylo na další pevninu a spokojeně zjistil, že jen něco kolem tří kilometrů. Ještě více byl potěšen, když spatřil nějaké přemostění. Položil na to místo hůlku a v mapě se pomalu začaly objevovat písmena, až mohl přečíst celý název. Most Rio-Antirio, spojuje Peloponés se západořeckou pevninou. V tu chvíli pocítil nepopsatelnou úlevu. Prostě v noci nad mostem buď poletí, nebo se pod zastíracím kouzlem dostanou třeba do nějakého auta. To už v tuto chvíli nehodlal řešit, bylo to naprosto neSnapeovské, ale úleva byla v tento moment mnohem silnější. Dál už se mu zdálo jako nejvhodnější trasa- Karpenísi – Kardítsa – Tirnavos. Nakonec byl poslední záchytný bod zároveň jejich cílem – Efesos. Svůj návrh sdělil Harrymu a Aileen. Žádné námitky nebo otázky neočekával, přesto se zeptal: „Námitky nebo nějaké návrhy?“ Když dvojice svorně odpověděla – ne – pokynul Snape rukou a dodal: „Jděte napřed, já to tu ještě zabalím. Na koštěti můžeme letět až v noci, stanovat tedy budeme až v její druhé polovině,“ instruoval je autoritativně. „Co stojíte? Jděte!“ zopakoval stále stojící dvojici netrpělivě a mávnul opětovně rukou směrem, kterým se měli vydat. Harry nad tím už dále nepřemýšlel a otočil se k odchodu. Aileen na Snapea vrhla zkoumavý a trochu lítostivý pohled, a taky vykročila k odchodu. Severus počkal pár vteřin, než si dovolil povzdech a téměř na pár vteřin se jeho vnitřní stránka objevila i v jeho výrazu. Nevšiml si, že v tu samou chvíli se na něj Aileen ještě jednou otočila… Šli mlčky asi dvě hodiny, když se setmělo natolik, aby bylo bezpečné vytáhnout košťata a pokračovat na nich po další tři hodiny. Pro utáboření se jim nepodařilo najít vhodné odlehlé místo, kde by mohli bez obav používat magii. Protože byla tma, odvážili se pomocí kouzel postavit stan a použili základní zaklínadla, která jim měla prozradit blížící se nebezpečí. Harrymu a Aileen chvíle bez kouzlení nijak zvlášť nevadila, avšak jejich společníkovi tento fakt pocuchal nervy ještě více, než si mysleli, že bylo možné. Jejich jediné štěstí bylo, že šli spát. Snape se probudil do pozdního rána v mnohem lepším rozpoložení, než ve kterém se posledních několik dní, jenž byl nucen trávit na lodi, nacházel. „Dobré ráno Šípková Růženko. Vyspán do růžova?“ optal se Harry s vyzubeným úsměvem. „Pottere! Už jen samotný fakt, že jste to první, co po ránu vidím, a věřte, že moc příjemné to není, je nesnesitelný. Tak si odpuste vaši infantilnost nebo na vlastní kůži pocítíte můj hněv!“ řekl Snape hrozivě šklebícímu se Harrymu. „Kde je Aileen?“ zeptal se trochu ´příjemněji´. „Šla pro vodu, abychom si mohli uvařit kávu a tak,“ odpověděl téměř lhostejně a pokrčil rameny. „Merline. Vy jste pitomec!“ zaklel Snape. „A nenapadlo vás asi, že půjdete taky a obstaráte dřevo, když nemůžeme čarovat?“ zeptal se. Nečekal na odpověď, rychle se oblékl a vyšel ze stanu. Chvíli bloudil po okolí, když uslyšel téct vodu. Vydal se za zvukem, až došel k malé zátoce, která se rozprostírala pod vyvýšeninou, na níž se on právě nacházel. Byl to krásný pohled. Voda byla čistá a průzračná, vyvěrala někde na protilehlém kopci a v proudech padala dolů. Bylo v tom něco uklidňujícího. Přitahoval ho zvuk vody i vzduch, který tu byl. Když se trochu vzpamatoval z té nádherné přírodní scenérie, začal se rozhlížet po okolí, zda někde spatří tu, kterou hledal. Najednou zamrznul na místě, srdce se mu rozbušilo a v ústech vyschlo. Aileen skutečně našel, ale ve snu by ho nenapadlo, v jaké situaci mu bude dovoleno jí spatřit… 12. Výprava pokračuje