Kam s nepřítelem- 9. kapitola
Kapitola č.9: Sevy
Problémy a jejich řešení
Brumbál stále nečinně přihlížel chování mladé ženy, jenž seděla přímo naproti němu. Nechápal, co se to děje. Když smích pokračoval dalších několik dlouhých minut, vstal ze svého křesla, přistoupil k ní, a silněji s ní zatřásl.
„Ginny. Ginny! Jste v pořádku?“ ptal se starostlivě. Ginny se po zatřesení přestala nekontrolovatelně smát a chvíli jen seděla a ztěžka dýchala. Zdálo se, jako by nevnímala okolní svět, a tak ji Brumbál opět zatřásl, tentokrát o poznání jemněji. „Já vám nechci nic zatajovat Ginny, a proto vám to řeknu na rovinu. To co se teď stalo u mě v kanceláři, se mi ani trochu nelíbí. Jestli je můj předpoklad správný, pak čas, který máme na váš návrat do vaši doby je omezený. Nebudu zastírat, že mě to poněkud překvapilo. Že nemile, snad nemusím dodávat.“ Brumbál chodil po pracovně a hladil si svůj dlouhý plnovous. Ginny se v tu chvíli nezmohla na nic jiného, než jen vystrašené pohledy. Po nějaké době, kdy Brumbál neustále zamyšleně pochodoval po kanceláři se osmělila a znovu promluvila, aby na sebe upoutala jeho pozornost.
„Ginny, jste v pořádku?“ zeptal se znovu. Ta na něj pohledla a chvíli to vypadalo, že ztratila řeč.
„Já nevím, pane řediteli. V jeden okamžik, se mi jakoby zatemnila mysl a připadala jsem si jak v nějaké šílené euforii. Nedokázala jsem se přestat smát,“ řekla a trochu zoufale na něj upřela své hnědé oči. V místnosti zavládlo chvilkové ticho. Bývalí ředitelé a ředitelky ve svých obrazech ani nedutali a Brumbál se snažil přijít na to, co se kolem Ginny děje. Předpokládal, že to mělo co dělat s tím kouzlem, které ji sem dostalo. Nebo by měl uvažovat spíše nad rituálem, pouhé kouzlo by něco tak náročného nedokázalo. A nebo to snad bylo ještě něco dalšího? Od doby co Ginny zaklepala, na jeho dveře a žádala pomoc, hledal v knihách a kontaktoval své staré přátelé, o kterých věděl, že se zajímali o přemisťování v čase. Zatím mu všichni přislíbili pomoc, ale všichni se zároveň odvolávali na pozdější termín. Doposud si Brumbál myslel, že mají času, kolik bude třeba. Samozřejmě, že chtěl Ginny co nejdříve poslat zpátky k rodině, ale neměl nejmenší ponětí, že čas, ve kterém se mu to může podařit je omezený.
„Pane řediteli?“ oslovila ho plaše. Brumbál se zastavil, upřel na ní své modré oči skryté za půlměsícovými brýlemi a jakoby si až teď uvědomil, že není sám a Ginny tu stále sedí. „Promiňte mi to prosím,“ řekl. Sedl si za stůl, sepnul špičky prstů do stříšky a čekal, až Ginny promluví.
„Než jsem se tu začala tak… smát, říkal jste, … mluvil jste o knihách co procházíte a o kontaktování svých přátel. Můžu teda vědět, jestli jste něco zjistil?“ zeptala se s těžko potlačovaným napětím a obavami v hlase.
„Ano, něco se mi přeci jen podařilo najít. Začal jsem přímo knihami pojednávajícími o černé magii. Podařilo se mi objevit několik zmínek. Většinou bylo cestování v čase spojeno s nějakým magickým artefaktem. Ten byl ve většině případů spjatý s prastarou a velmi mocnou magií. Ve spojení s mocným a v těchto případech i zlým čarodějem, vznikly často velmi nebezpečné předměty, schopné absorbovat magii každého kouzelníka, který dobrovolně svou magii spojil s magií artefaktu. Co hůř, moc čaroděje a artefaktu mohla být buď definitivně zničena, to by byla pozitivní část nebo spolu v tomto spojení zůstali čaroděj a artefakt až do čarodějovy smrti, kdy jeho moc, přešla v plné míře a automaticky do magického artefaktu. Takovýmto způsobem neustálé sílí. Vždy se najde člověk, který chce být mocný a je ochoten, udělat proto cokoliv. Pokud by však byli poraženi, artefakt by byl zničen a čaroděj by před svou smrtí zaplatil, za vše co napáchal. To je pak druhá strana. Já jsem říkal na začátku, že byl předmět spjatý jen s čarodějem, tady jsem však ještě opomněl na jednu podstatnou záležitost. Kouzelníkům, by se nikdy nepodařilo vyrobit předmět s tak obrovskou silou. Takové předměty jsou schopni vyrábět jen skřeti. Kouzelníci si skřety chtěli vždy podrobit, často se jim to násilím i dařilo, ale skřeti mají svá vlastní mocná kouzla. Tady se pak domnívám, že skřeti, kteří se podíleli na výrobě artefaktu společně s kouzelníkem, vytvořili pojistku. Ta spočívá v tom, jak už jsem zmínil, že kouzelník, když svou magii s předmětem spojí, nemůže své rozhodnutí přehodnotit. A pak, když by byl artefakt zničen, kouzelník pocítí v plné míře veškerou bolest a zlo, které způsobil.“ po Brumbálově vysvětlení, nastalo v kanceláři ticho. Ginny vstřebávala všechny informace a Brumbál čekal na případné otázky.
„To znamená, že pro můj návrat je zapotřebí nějaký artefakt a někoho, kdo by byl ochotný svou moc spojit s mocí toho předmětu?“ zeptala beznadějně s hlasem položeným o něco výš, než normálně.
„Na tuto otázku vám bohužel nemůžu odpovědět. Sám to nevím a doufám, že se v nejbližších dnech dozvím od mých přátel.“ pověděl Brumbál se smutkem v hlase. Ginny seděla otřeseně v kanceláři a snažila se pochopit vše, co se od ředitele dozvěděla. Měla vůbec nějakou naději? V tom si najednou uvědomila, že ji čeká ještě jedna dvouhodinovka lektvarů. Spěšně se s Brumbálem rozloučila a pospíchala, aby studenti nečekali.
●●●
„Hermiona zatím seděla v kuchyni u stolu, v ruce svírala skleničku s vodou a na její tváři bylo jasně vidět, jak usilovně přemýšlí. Ron ani Harry ji evidentně nemínili vyslechnout. Věděla, že s Harrym se něco děje, takže mu to ani nezazlívala, ale že Ron bude jak nevěřící Tomáš, to ji děsně štvalo.
„Musím něco udělat. Vím, že jsi něco provedla Cho! Harry se chová nějak podezřele. Vůbec se mi k němu nehodí, že by v pátrání tak rychle rezignoval. Harry, kterého znám já, by se stejnou vervou pátral klidně rok. Neskončil by po třech týdnech, i kdyby mu celé okolí tvrdilo, že je to zbytečné, nepolevoval by a pokračoval by dál. S případným neúspěchem by se nesmířil, ale Harry, kterého mám před očima teď já, to není starý Harry. Tenhle je doma a nečinně sedí, už se skoro ani nezajímá o průběh, celé akce. A když mi ani Ron nevěří, budu muset pátrat na vlastní pěst. Jen doufám, že se Ginny nic nestalo. Ach Bože! To… to by bylo strašné!“ Při pomyšlení, co všechno mohla ta potvora, Ginny provést, se Hermioně udělalo špatně a během okamžiku zbledla jako stěna. Jakmile se trochu uklidnila, začala přemýšlet, jak z Cho dostat potřebné informace. Svého nepřítele nepodceňovala. Ginny nebyla žádná křehká čarodějka, co by hůlku uměla použít jen k míchání omáčky a přesto ji Cho odstranila z cesty. Ano, odstranila! Jinou variantu si Hermiona ani nepřipouštěla, byla naprosto přesvědčená, že v tom má prsty. Veškeré náznaky ji v tom utvrzovaly! Musela být opatrná! vždyť Harry ji svěřil Jamese. Kdyby vycítila, blížící se nebezpečí, mohla by chlapci něco udělat. To nehodlala dopustit!
„Musím si to celé pořádně promyslet a uklidnit se, jednat s horkou hlavou ještě nikdy nikomu nepomohlo. Nakonec bych ještě mohla natropit více škody, než užitku. Kdybych se tak mohla, alespoň na někoho obrátit. Když bylo potřeba, vždy jsme s Ronem a Harrym společnými silami vše vyřešili, ale teď… Je to jen a jen na tobě Hermiono, tak kruci mysli!“ říkala si sama pro sebe a chvílemi si kousala spodní ret. Což byla známa usilovného přemýšlení. Nakonec se rozhodla, že jakmile Ron zítra odejde, přemístí se na dohled Harryho domu, použije na sebe zastírací kouzlo a bude vyčkávat na vhodnou příležitost.
„Zlato! Mio? Kde jsi?“ volal Ron z předsíně, kde si odkládal bundu a boty.
„Jsem tady, v kuchyni. Podařilo se vám přijít na něco nového?“ volala na něj s toužebnou nadějí v hlase a připravovala večeři. Unavený Ron, mezitím neslyšně přistoupil k Hermioně a pevně ji objal. Hermiona sebou leknutím trochu trhla.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“ omlouval se rychle.
„Nic se nestalo, jen jsem tě neslyšela vejít. Sedni si ke stolu, hned ti dám večeři.“ Ron ji tedy pustil a šel si sednout.
„Vážně mě mrzí, že vám s hledáním nepomáhám,“ začala Hermiona každovečerní téma.
„Už jsme o tom mluvili Mio, sama jsi mi přiznala, že se poslední dny necítíš ve své kůži a já se opravdu nechci strachovat o sestru i ženu. Tak jsem alespoň v klidu, že jsi v pořádku. A mluvme prosím o něčem jiném. Nebyl tu Harry? Říkal, že se k nám připojí a nepřišel. Už jsem dnes neměl sílu, se k němu přemístit abych zjistil, co se děje. Doufám, že jsi už zaplašila ty své pochybnosti, které jsi měla ráno,“ zeptal se když si všiml, jaká je nemluvná, což se ji nikdy moc nepodobalo.
„Ale jistě. Bylo to takové zoufalé chytání se stébla,“ usmála se křečovitě. Ron byl však tak unavený, že si ničeho nevšimnul. Poděkoval za večeři a hladově se do ní pustil.
Druhý den, Hermiona vyprovodila Rona a po pár minutách se přemístila kousek od Harryho domu. Použila na sebe zastírací kouzlo, popošla blíž k domu a vytáhla ultradlouhé uši z dílný W&W, nasadila je do těch svých a snažila se vyzvědět, co nejvíce půjde. Zjistila tak, že okolo deváté Harry odešel do práce, v době oběda se zase vrátil. Letmo se zmínil o zmizení Ginny, že se pátrání nepohnulo žádným směrem a nějakou dobu po obědě, zase odešel do práce. Hermioně se zdálo podezřelé, že nikdy neslyšela přítomnost Jamese, když Harry nebyl doma. Ve chvílích, kdy se Harry vrátil, zaslechla smích i pláč, ale jakmile se přemístil, nebylo slyšet vůbec nic. Hermiona byla ráda, že na rozdíl od Harryho, chodil Ron domů až na večeři. Měla tak možnost, dění sledovat prakticky nepřetržitě. Ve sledování, pokračovala ještě několik dalších dní.
●●●
Mezitím, co se Hermiona pustila do pátrání na vlastní pěst, propadala Ginny stále častěji opakujícím se stavům, které začaly u Brumbála v kanceláři. Měly různou intenzitu a jednou se to stalo málem v průběhu hodiny. Ginny, však dokázala rozpoznat, přicházející záchvat a tak se ji podařilo včas odejít. Po večerech, pak nešťastně sedávala u sebe v bytě a propadala stále větším depresím. Jediným světlem, v té černotě bylo vědomí, že se má Brumbál na konci týdne sejít se svým přítelem.
„Už zítra se snad něco dozvím,“ utěšovala se s pláčem, ve čtvrtek večer.
●●●
V pátek ráno, se Hermiona rozhodla jednat. Hodlala jít k Harrymu do domu, ve chvíli, kdy bude mít jistotu, že tam nebude a udeří na Cho. To, co sem tam Cho sama pro sebe pronesla ji stačilo.
Přemístila se pod schody, připravila si hůlku tak, aby nebyla vidět. Přistoupila ke dveřím, zaklepala a čekala. Po pár vteřinách se objevila Cho, jakmile spatřila Hermionu, trochu ji přešel úsměv, se kterým otevřela.
„Ahoj Cho,“ ujala se jako první slova Hermiona.
„Můžu jít dál? Ráda bych se podívala na Jamese, už jsem drobka dlouho neviděla a Harry se u nás už taky dlouho nestavil, ty budeš mít určitě nějaké novinky,“ nečekala na pozvání a vmanévrovala se dovnitř. Jakmile vstoupila, zalesklo se Cho nepatrně v očích. Už to nebyla ta krásná Cho Changová, v jejím obličeji se za posledních několik dní něco změnilo.
„James, ale spí,“ snažila se zabránit tomu, aby ho Hermiona šla hledat.
„Nevadí, budu jak myška,“ nedala se Hermiona. Vykročila směrem ke schodům, když ji Cho pevně uchopila za ruku.
„O co ti Hermiono jde?“ zeptala se Cho nebezpečně a její hraný úsměv, byl ta tam.
„Mě?“ zeptala se Hermiona důrazně a pozvedla trochu obočí. Najednou proti sobě obě ženy stály s hůlkami v pohotovostní pozici. Hermiona se chystala vyslat neverbální kouzlo, ale bylo pozdě. Z ničeho nic, se najednou sesunula k podlaze. Domem Potterových se rozlehl šílený smích.
„Já už hůlku ani nepotřebuji Hermiono,. Moje síly, na to stačí samy!“ pronesla k Hermioně, která ji stejně nemohla slyšet. Přemístila se s ní do chatrče, kde se ji rozhodla dočasně ukrýt. Neměla příliš času na další kroky, Harry se mohl vrátit co nejdříve domů. Kdyby ji tam nenašel a zjistil by, že je James sám doma, mohl by ji vzniknout další malý problém.
„Nebuďte tak skleslá Ginny. Věřím, že se nám dnes nějaké řešení podaří najít! Ta zpráva, kterou mi můj přítel tento týden poslal, zněla nadějně,“ usmál se Brumbál povzbudivě.
„Ráda bych pane řediteli věřila, ale po tomto týdnu… po tom, co se mi děje, se bojím, že to ta potvora všechno nějak pojistila. Jak jinak mi vysvětlíte ty mé stavy, dnes to bylo ještě horší než v posledních dnech. Každým dnem mám pocit, že se to postupně zhoršuje, ale dnes…“ nedopověděla. Nebylo to třeba. Oba věděli, co má na mysli. Nakonec se rozloučili, Brumbál odešel ze školy a Ginny s obavami do svého bytu.
●●●
Cho, až na ten malý incident ráno, byla vcelku spokojená. Harry se dnes poprvé ani slůvkem nezmínil o Ginny. Hned jak po obědě, odešel do práce, přemístila se zpátky k chatrči, aby dořešila nově vzniklou záležitost.
Kapitola č.9: Lucy
Nádej
Ginny bezcieľne blúdila ulicami Prasiniek a znudene si obzerala výklady obchodíkov. Zastavila sa pri malom kníhkupectve a premýšľala, či je nejaká šanca, že by v knihách našla niečo, čo by jej pomohlo. Čo zmôže ona, ak si nevedia rady kentauri? Vedela, že nesmie podľahnúť zúfalstvu a rezignovať, ale bolo to ťažké.
Napokon sa zhlboka nadýchla a vošla dnu. „Ahoj, Pete,“ zamávala na pozdrav postaršiemu predavačovi, ktorý sa na ňu milo usmial. Ginny sa pomaly začala prechádzať pomedzi regály plné kníh a premýšľala, či by jej niektorá z tých studníc múdrosti mohla poradiť. „Hľadáš niečo konkrétne?“ spýtal sa predavač, keď sa znenazdajky objavil tesne za ňou. „Ani neviem. Niečo, čo by mi mohlo pomôcť,“ zamumlala potichu, nespúšťajúc zrak z kníh na polici. „Mladá láska...“ usmial sa predavač tajomne a zmizol za závesom, vedúcim do skladu. Smutne za ním pozerala a keďže nenašla nič, čo by ju zaujalo, zamierila ku dverám. „Počkaj, niečo tu pre teba mám,“ zavolal za ňou Pete a ona sa otočila. „Pre mňa?“ spýtala sa prekvapene a čakala, kým prešiel až k nej. „Vyzeráš, že by si to mohla potrebovať,“ usmial sa na ňu povzbudivo a strčil jej do ruky malú ošúchanú knižôčku, z ktorej by jednotlivé stránky hádam už aj vypadli, nebyť kúzla, ktoré ich držalo pohromade. „Čo to je?“ spýtala sa nesmelo a pozrela na názov knihy: Ochrana pred zlým úmyslom. „Našiel som ju, keď som upratoval v sklade. Predať už ju nepredám, a tebe by raz mohla k dobrému poslúžiť,“ pokrčil ramenami a ona vďačne prikývla a rozlúčila sa. Keď o niečo neskôr sedela vo svojej izbietke nad barom, odkiaľ k nej doliehali hlasy veseliacich sa hostí, prezerala si knižku a fascinovane hltala všetky možné ochranné kúzla a rituály, o ktorých nemala ani poňatia. Väčšinou šlo o prastarú mágiu, ktorá bola dávno zabudnutá. Našla tu dokonca i obeť, ktorou chránila Lilly Potterová svojho syna. Napriek tomu, že ju obsah fascinoval, nenašla nič, čo by jej pomohlo v súčasnej situácii. Keď však obrátila poslednú stránku a tam našla rukou dopísané poznámky, srdce jej začalo búšiť ako o život. Pozerala na stránku a vedela, že toto je jej posledná nádej. Ak nebude fungovať toto, jej život je stratený a jej rodina na ňu navždy zabudne. Po lícach jej stekali horúce slzy a v jej vnútri sa miesili obavy s nádejou. Starostlivo schovávala knižku do svojho habitu a natiahla sa pre plášť. Bolo už neskoro a na nebi žiarili hviezdy, no ona sa musela dostať do tábora kentaurov čo najskôr. Verila, že Firenze bude vedieť, ako využiť informáciu, ktorú práve objavila. Dúfala, že sa im to všetko podarí včas a tak bežala najrýchlejšie ako vládala až k Zakázanému lesu. Medzitým sa Harry vrátil z práce domov, kde ho na stole čakalo teplé jedlo a v obývačke Cho, ktorá sa správala, akoby bola doma. Za tých niekoľko týždňov, odkedy Ginny zmizla, sa tu doslova usadila a zdalo sa, že všetkým nový vývoj udalostí vyhovuje. „Ahoj, Harry. Tak ako bolo v práci?“ spýtala sa so záujmom a nesúc v náručí malého Jamesa, sadla si na stoličku oproti nemu. „Ušlo to, dnes sme uzavreli pátranie po Ronovej sestre Ginny. Poznala si ju? Matne si na ňu spomínam zo školy, celkom fajn dievča,“ povedal pokojne, akoby komentoval počasie. „Vskutku? Takže ste ju našli?“ „Nie, ale Ron aj jeho rodina nakoniec usúdili, že sa rozhodla odísť s nejakým svojim priateľom, alebo čo. Vraj sa o ňu netreba strachovať,“ pokrčil ramenami a v duchu sa snažil spomenúť si, prečo po tej mladej žene vlastne pátrali, no jeho myseľ akoby obostrela nepreniknuteľná hmla vždy, keď na ženu menom Ginny len pomyslel. Cho sa sama pre seba spokojne usmiala a pohľadom zablúdila ku krbu v obývačke, na ktorom bolo niekoľko fotiek Harryho a Jamesa, ale všetky, na ktorých bola Ginny, zmizli, rovnako ako postupne mizli z domu všetky jej osobné veci, jedna za druhou. „Bolo to výborné, ďakujem,“ zamumlal Harry, keď dojedol a vďačne sa usmial. „Dáš si ešte trochu?“ spýtala sa milo, no on len zakrútil hlavou a nežne ju chytil za ruku. „Nie, ale rád by som dnešný večer strávil so svojou rodinou. Čo povieš na menšiu prechádzku? Jamiemu sa potom bude skvelo spinkať a my budeme mať chvíľku len pre seba, čo ty na to?“ navrhol a ona potešene súhlasila. „Čo ty na to, Jamie? Pôjdeme s ockom na prechádzku?“ spýtala sa chlapca, ktorý pokojne sedel na jej kolenách a radostne ťapkal rúčkami do stola. Akoby na súhlas šťastne zatlieskal a vyvolal tak u Harryho a Cho potešenie. „To beriem ako súhlas, mladý muž. Tak to aby sme sa išli na tú parádu pripraviť,“ zahlaholila veselo a vykročila s dieťaťom v náručí do izby na poschodí. Zdalo sa, že všetko ide podľa plánu. Všetci na Ginny postupne zabúdajú a čo nevidieť po nej nezostane ani pamiatky. Jej rodina bude konečne kompletná a oni budú môcť žiť šťastne, tak ako sa patrí. O pár minút už boli všetci traja pred domom, pripravení na malú prechádzku, tak ako sa na každú správnu rodinu sluší a patrí.
Komentáre
Prehľad komentárov
No...teraz fakt nemam tušenia, ako to obidve ukončíte...
Ja dúfam, v happyendy
:-)
Sevy: u teba ma Cho viac desí...a to ako uspáva malého a nechá ho v takom "stave" ...brrr
A tie Ginnine záchvaty smiechu...dufam, že sa nesmeje ako Voldy... :-D
Lucy: u teba ma desí zasa to ako všetci ľahko zabúdajú...ako im prečisťuje pamäť...a že aj malý drobec na ňu reaguje dobre...a že sú všetci šťastný...brrr
Som zvedavá aký záchytný bod našla v knihe...
Krása a ešte raz krása...lebo sú to dve kapitoly... :-)
Tak nakonec
(Slimča, 5. 5. 2009 20:54)čtu až dnes, ale s o to větší chutí :oD. Je to bezva, autorky naše zlaté, a jsem nadšená! U Lucy čichám naději na úspěch a jsem spokojená (i když - ta rodinná idylka u Harryho - no fuj! ;oD), ale Sevy, Ty nám to nějak komplikuješ! :oO ;o) No, abyste to nakonec zase úplně neotočily, že? Vy jste samé překvapení... :o)
Jůůůůůů
(Slimča, 3. 5. 2009 16:50)dík! :oD To si asi vytisknu :o) Vlastní věnování! Schovám si čtení na zítřejší večer, jako velikou odměnu za super těžký týden a moc se těším!!!
Díky
(Lucy, 2. 5. 2009 22:33)
Soraki za pochvalu, opravdu me teší, že jsou na tuhle povídku tak kladné ohlasy, jsem si jista, že se mnou souhlasí i Sevy.
A k tomu přispůsobování se- to víš, jsem zvyklá a vůbec mi to nevadí, opravdu posouváš moje hranice pořád dál a nutíš me se snažit víc a víc. Jen se bojím, ať ti to nekazím :-D
soraki...
(sevy, 2. 5. 2009 22:30)
no touto kapčou jsme pravděpodobně uzavřeli 3/4... teď dopisuji 10 kapču a uvidím, jak se vyvine 11, ale na 90% bude celkových 12 kapitol... chudák lucy mě musí asi proklínat, původně to viděla na 4 kapitoly a já to furt natahuji, kombinuji, vymýšlím a lucy se musí pořád přizpůsobovat... prepáč moja... :o(
PS: 49900
sluníčka moje
(soraki, 2. 5. 2009 21:50)to bylo tak hezoučké! Hrozně moc se těším na další kapču - vvpadá to totiž, že se blížíme k závěru :-D a ještě víc se těším, jak si to, až to dopíšete, přečtu v kuse ;-)
zavři oči když se červenám,
(sevy, 1. 5. 2009 1:17)
jednoduchej návod já ti dám...
takhle mě uvádět do rozpaků, že se nestydíš čéče... :o))) děkuji ti za věnování! ;o) a kdo přišel s nápadem psát to ve dvojko? no přeci ty... ;o) ale chápu, že jsi mému nápadu na tuto povídku nemohla odolat... :o)))
to je děs, je pomalu půl druhé ráno a já si s těmi fórky nedám a nedám pokoj... :o)))
..........
(Tria, 15. 5. 2009 0:37)