Kam s nepřítelem- 7. kapitola
Kapitola č.7: Sevy
Výprava za pomocí
Ginny u stařenky nakonec ještě zůstala do druhého dne. Ráno, alespoň trochu odpočatá a najezená, za vše poděkovala, rozloučila a vydala se směrem, který ji babička poradila. Šla několik hodin. S nepříjemným pocitem prošla hustým lesem a vyčerpané se ji podařilo, někdy kolem půlnoci dojít na začátek Prasinek. Trochu se jí ulevilo, že je v oblasti, kterou zná, i když v jiné době, toto ji hodně znepokojovalo. Po cestě sem, stále uvažovala nad, Jamesem, Harrym a nad tím, jak se odsud pro Merlina dostane! Rozhlédla se po tichých Prasinkách a přemýšlela, kam by v tak pozdní hodinu měla jít. Neměla u sebe peníze ani mudlovské, ani kouzelnické. Bezradně se znovu rozhlédla a vydala se hlouběji do vesnice, ani nevěděla jak, ale její nohy ji dovedly na druhý okraj Prasinek. Chvíli stála nehnutě na místě a civěla na několik kroků vzdálenou, poměrně novou a neobydlenou dřevěnou chaloupku. Jakmile se vzpamatovala, pronesla do posvátné noci jediné slůvko: „Remus!“ Stála kousek od Chroptící chýše. Jen co se vzpamatovala, překročila dřevěné ohrazení a opatrně se k chýši přibližovala. Když ji tvář osvítila záře, ustrnula a s obavami pohlédla na oblohu, na které měsíc vykouknul zpoza mraků. Uvědomovala si, že se dostala do období, kdy už nejspí še Remus chodil do Bradavic a pohled na Chroptící chýš ji v tom utvrzoval. Neskutečně se jí ulevilo, když viděla, že úplněk byl před pár dny a ona není ohrožená.
I když měla jistotu, že na ni žádný vlkodlak nevyskočí, stejně vcházela s malou dušičkou a naslouchala každému zvuku. V jednu chvíli ji pod nohama zavrzalo dřevěné prkno a ona sebou polekaně škubla, přičemž ji srdce od úleku málem vyskočilo z hrudi.
Po té, co prošla opatrně celým domem, trochu se uklidnila a rozhodla se přečkat zde, po zbytek noci. Lehla si na dřevěnou postel, na které byla obyčejná matrace a deka. Než usnula, myslela na svou rodinu a na to, jak to zítra proběhne. Věděla, že jediný člověk, který ji může dostat z této šlamastyky je Brumbál, největší kouzelník. Pokud někdo mohl prolomit Choino kouzlo a vrátit ji zpět domů, byl to jedině on! Ale co když ji k němu nepustí nebo ji on neuvěří?! S těmito myšlenkami, se propadla do neklidného spánku.
Brzy ráno ji vzbudily paprsky, které pronikaly do pokoje. Ginny se teď cítila snad ještě hůř, než když usínala. Byla celá rozlámaná z postele, na které spala a noční můry, ji vůbec nedopřáli toužebný odpočinek, který její tělo i mysl tak potřebovaly. Dala si ještě chvíli na úplné probrání a s malou dušičkou se vydala za ředitelem Bradavic.
Po necelých dvou hodinách, stála před bránou a hleděla na majestátný hrad. Na všechny ty věže a vzpomínala, jaké to bylo, když tady chodila jako malá holka.
Z jejích vzpomínek ji vytrhnul nerudný hlas.
„Co chcete?“ zeptal se nepříjemně vyhlížející muž.
„Já… já, bych potřebovala mluvit s profesorem Brumbálem,“ zakoktala se Ginny, když v něm poznala školníka Arguse Filche, který jim byl i za dob, co chodila do školy ona. Pohled ji pak spočinul k jeho kočce, v hlavě ji prolítla absurdní otázka jestli se jedná stále o paní Norisovou když…
„Tak vy chcete za ředitelem? A to jako proč? Nečekáte, že vás za ním jen tak pustím?!“ pohrdavě se na ní podíval.
Ginny po třech dnech v roce 1971 nebyla zrovna upravená.
„Ale já s ním potřebuji mluvit! Je to důležité!“zoufale mu odpověděla.
„Jen proto, že tvrdíte, jak je to důležité, si myslíte, že vás za ním pustím?! Pan ředitel má hodně práce a nemá čas se s vámi vybavovat!“
Filch zrovna zavíral bránu, když se mu za zády objevila vysoká a mohutná postava.
„Filchi, co to tu zas vyvádíte kruci!“ zeptal se Rubeus Hagrid školníka.
„Do toho vám nic není Hagride!“ odpověděl Filch odměřeně.
„Já sem tu klíčník, tak si děte po svým a neokounějte tu!“ rukou ho “trochu“ odstrčil, načeš Filchova kočka začala vztekle prskat.
„Kuš potvoro!“ okřiknul kočku Hagrid, čímž si vysloužil nepříjemný pohled od školníka, ale u toho taky zůstalo a on odešel. „Brej den. Toho chlapa si nevšímejte, byl dycky takovej divnej. A co byste ráda?“ zeptal se svým typicky přátelským tónem.
„Dobrý den Hagride. Já bych moc potřebovala pomoc od profesora Brumbála. Je to životně důležité! Prosím vemte mě za ním!“ ke konci už byla naprosto zoufalá a z oči ji začaly pomalu stékat slzy.
„Šak snad nebude tak zle!“ položil ji ruku na rameno, až málem skončila na zemi. „Brumbál je skvělý člověk! Ten vám určitě pomůže! Tak poďte!“ odstoupil od brány, aby mohla projít dovnitř.
„Děkuji vám Hagride!“
„To je dobrý!“ mávnul rukou. „A nevykejte mi, mám radši, jak se mi tyká.“
Ginny se pousmála. Byl to ten starý známý Hagrid, kterého měli všichni rádi.
„Jsem Ginny,“ odpověděla. Pak už jen mlčky kráčeli po chodbách Bradavic, než stanuli před kamennou příšerou. Ginny náhle znervózněla.
„Tureckej med,“ pověděl Hagrid heslo. „Von Brumbál si dycky potrpěl na sladkosti, i na tyhle mudlovský,“ mumlal si Hagrid spíš sám pro sebe, než pro Ginny, pod vousy.
Heslo slyšela jakoby z povzdálí a vrátila se do současnosti až ve chvíli, kdy ji Hagrid postrčil na točité schodiště, které se rázem začalo pohybovat směrem nahoru. Jakmile se schodiště zastavilo Hagrid silně zaklepal.
„Pojď dál Hagride!“ ozvalo se z vnitřku místnosti.
„Brej den pane řediteli, jak ste mě poznal?“ podivil se Hagrid.
„Podle stylu tvého klepání chlapče!“ najednou mu zrak spočinul na Ginny, která se s obavami schovávala za Hagridem. Ten si to uvědomil, a proto se opět ujal slova.
„Jo, todle je Ginny pane řediteli. Prej s váma potřebuje mluvit, něco důležitýho! Tak já zas du a kdyby něco… šak víte kde mě hledat. Nashle!“ a vytratil se.
„Dobrý den profesore Brumbále,“ pozdravila ho plaše.
„Dobrý den,“ opověděl na pozdrav, zkoumavě se na ní podíval a rukou pokynul, aby se posadila. Čekal, co mu poví.
Ginny začala nervózně popisovat svůj příběh a trochu se bála, jak Brumbál zareaguje, až mu řekne, že přichází z budoucnosti. Ten neříkal nic, jen ji stále pronikavě pozoroval, dokud své vyprávění neukončila větou: „Nevěděla jsem, za kým jiným bych měla jít a myslím si, že nikdo jiný než vy, mi stejně nemůže pomoct! Prosím, pane řediteli, věřte mi!“
„Nemám důvod nevěřit, děvenko. Jen je problém, že nevím o žádném takovém kouzlu, které vás sem mohlo dostat a které vás dostane zpět. Počítám, že to bude trvat, než se nám to podaří!“ odpověděl zamyšleně.
„Takže vy… vy mi pomůžete?“ ujišťovala se Ginny šťastně a vděčně se na Brumbála usmála.
„Ale samozřejmě! Snad se mi podaří najít nějaké kouzlo jak vás dostat domů k rodině. Možná, že k tomu bude potřeba nějakého zpětného rituálu k tomu, co vás sem dostal. Začnu hned hledat, co by nám mohlo pomoci! Mezi tím, musíme nějak vysvětlit vaši přítomnost na hradě,“ na chvíli se odmlčel a zamyšleně hladil svůj dlouhý plnovous.
„Jak ovládáte lektvary?“ zeptal se znenadání.
„No… myslím, že mi docela šly. Učil mě ten nejlepší a nejpřísnější učitel, kterého jste mohl získat.“ odpověděla.
„Skutečně?“ zasmál se Brumbál. „Takže já byl ředitelem i v letech vaši školní docházky? To znamená, že se dožiji docela vysokého věku!“ řekl pobaveně a zároveň i trochu potěšeně.
„Ano, byl jste. Bohužel jste však zemřel…“
„Dost, nic z budoucnosti! Nezapomeňte na to, že cokoliv mi řeknete, nebo uděláte neuváženě, může mít dost nepříznivý vliv v budoucnu!“ Ginny se zatvářila trochu provinile a omluvila se.
„Takže k mému návrhu. Učitel na lektvary mi včera poslal sovu, že musí posunout nástup do školy. Takže na mě je najít na tu dobu nějaký záskok. Myslíte, že byste to zvládla?“
Ginny byla touto nabídkou docela zaskočená. Brumbál nečekal na odpověď a rovnou pokračoval.
„Školní rok začíná za 10 dní, nemyslím si, že se mi podaří dostat vás do té doby zpět domů. Měla byste dost času na přípravu. Učila byste, dokud nenajdu způsob jak zvrátit zaklínadlo. Souhlasíte?“
„No, asi… asi ano. Ale nemám svou hůlku!“ odpověděla.
„Nějakou zajistíme, v tom nebude problém. Pan Olivander je výborný výrobce hůlek, jistě se najde nějaká dostatečně vyhovující,“ usmál se Brumbál. „Ještě jednu záležitost musíme vyřešit, a to je vaše příjmení paní Potterová. Jestliže budete učit otce vašeho manžela, pak bude nutné vaše současné příjmení změnit. Zároveň si nemyslím, že by bylo moudré, abyste používala vaše dívčí jméno. Máte tedy nějaký návrh?“ tázavě se na Ginny podíval.
„No…“ Ginny přemýšlela a jako první ji na mysl vytanulo příjmení, její bývalé spolužačky a přítelkyně Lenky Láskorárové. „Ginny Láskorádová?“ s otázkou v očích spočinula na Brumbálovi.
„Výborně, slečno Láskorádová,“ povzbudivě se usmál.
Společně ještě nějakou dobu řešili záležitosti kolem výuky, když Brumbál po dobré hodině zavolal do ředitelny, svou zástupkyni. Té Ginny představil a poprosil ji, aby mladou ženu ubytovala a vrátila se zpátky pro potřebné informace. Nikomu až na Minervu, nehodlal vykládat kdo Ginny je a odkud se tu vzala.
Kapitola č.7: Lucy
História sa opakuje
Ginny mlčky kráčala lesom, vedená skupinkou kentaurov v čele s Firenzom. na jazyku ju pálilo toľko otázok, no bála sa niektorú z nich vysloviť. Tón, ktorý pred chvíľou použil vodca stáda, neznel práve najprívetivejšie.
Kráčali asi pol hodiny, kým sa neocitli pred vysokou drevenou hradbou, ktorá ako ginny vzápätí zistila, chránila kentauriu osadu.
"Prv, než vstúpiš dnu, musíš zložiť prísahu, že nikomu nevyzradíš polohu našej dediny," ozval sa konečne Firenze a ona poslúchla. Prisahala.
Brána sa otvorila a jej sa naskytol pohľad na rozľahlú čistinku, preplnenú drevenými chatrčami s vysokými stropmi. To musia byť ich príbytky, pomyslela si a očarená vykročila do stredu osady.
Prešla okolo hlbokej studne, ktorá bola ich jediným zdrojom vody a kde postávalo niekoľko kentaurích žien, napriek tomu, že už bola hlboká noc. Ich ľudské časi tela boli odhalené a dolnú časť bola konská. Všetci si ju zvedavo obzerali. Mnohí z nich akoby ešte nikdy nevideli človeka tak zblízka, no iní na ňu zazerali s nevoľou a podozrievavo.
"Čo tu robí ten ľudský červ?" ozval sa odkiaľsi podráždený mužský hlas a ona sa otočila k jeho povodcovi.
"Ja som ju priviedol," ozval sa hlboký hlas vodcu.
"Opäť sa spolčuješ s nepriateľom?" oboril sa naňho nahnevaný kentaur, no Firenze zostal pokojný.
"Ona nie je nepriateľ a potrebuje našu pomoc, Bane. Iste si všetci spomínate, ako je náš rod zaviazaný harrymu Potterovi," opravil ho. Bane si však len pohŕdlivo odfrkol, zatiaľčo medzi ostatnými zavládol živý ruch. Všetci hovorili o Harrym Potterovi, ktorý ich zachránil spodručia temnoty.
"Venea, postarj sa o nášho hosťa," povedal Firenze, obrátiac sa k jedej zo žien postávajúcich pri studni.
"Iste, poďte so mnou," vyzvala Ginny s úsmevom a viedla ju k jednej z chatrčí. Vo vnútri bolo všetko prisposobené výške kentaurov, ale vyzeralo to veľmi príjemne a útulne.
"Ja som Venea, Firenzova družka. A vy ste?" spýtala sa milo.
"Ginny. Som žena Harryho Pottera," odvetila unavene.
"Skutočne? Myslela som..." zarazila sa a nechala vetu nedokončenú. Miesto toho sa jej oči upreli na Ginny a odrazu akoby všetko pochopila.
"Je mi ľúto, čo sa stalo. Urobíme všetko preto, aby sa neopakovalo to čo su Sue Ling", uisťovala ju žena.
"Sue Ling? Kto to je? A čo sa jej stalo?" zneistela Ginny a pozrela na vysokú postavu Firenzeho, ktorý práve vstúpil dnu.
"Možno by si sa mala posadiť, Ginny. Obávam sa, že nemám veľmi dobré správy," prešiel bez okolkov k veci. Ginny sa rozhliadla po niečom, čo by poslúžilo ako stolička, no napokon nič také nenašla a posadila sa na zem. venea jej cez ramená prehodila deku, ktorú v´dačne prijala.
"Tak teda... Ako som povedal. História sa opakuje. Nie si prvá, ktorá sa tu odrazu ocitla. Pred niekoľkými rokmi sme v lese našli ženu, Sue Ling Changovú. Akási žena, jej sokyňa v láske, ju chcela odstrániť z cesty a to sa jej podarilo. Vykonala rituál, po ktorom sa ocitla presne na tom mieste kde ty, taktiež v noci za splnu," vysvetľoval trpezlivo.
"Changová? Chcete povedať, že je to..." jachtala Ginny zmätene.
"Áno, matka ženy, kvoli ktorej si tu. Tá žena, ktorá sem poslala Sue Ling, to zrejme naučila aj Cho. Nikdy som si nemyslel, že by toho tá dievčina bola schopná," povzdychol si, spomínajúc na časy, keď ako učiteľ veštenia pomáhal Albusovi Brumbálovi. To už bolo dávno, pomyslel si.
"Ako to myslíte, že ju to naučila ona? A čo Sue Ling?" nechápala Ginny.
"Sue Ling sa nikdy nepodarilo vrátiť domov. Neprišli sme na sposob, akým zvrátiť rituál a potom už bolo príliš neskoro. Všetci zabudli, že vobec existovala a keď z myslí jej príbuzných zmizli aj posledné spomienky na jej existenciu, zmizla s nimi. Prestala existovať, zomrela," vysvetlil Firenze potichu.
Na malú chvíľu medzi nimi zavládlo ťaživé ticho, ktoré napokon prelomila Ginny.
"Ako mohli zabudnúť? určite to má niečo spoločné s tými slovami: Oheň pekelný nech spáli všetko, čo po nej zostane a voda nech očistí mysle všetkých, čo ju poznajú. Ty, duch zeme, zasaď korene zabudnutia, nech klíčia v ich srdciach a zabudnú... navždy... zopakovala slová, ktoré ju dostali do tejto situácie.
"Presne tak. Tvoji najbližší budú zabúdať pomaly. Njaprv len jednu spomienku za druhou. Sposobí to, že ťa viac nebudú hľadať a keď by sa snažili spomenúť si na to kde si, zahalí ich myseľ hmla, až kým sa tejto myšlienky nevzdajú," utvrdil ju v jej domnienkach Firenze.
"Ako dlho to potrvá?"
"Koľko rokov má váš syn?"
"šesť týždňov," odpovedala Ginny a hrdlo sa jej stiahlo úzkosťou. čo si bez nej jej chlapček počne? A čo Harry? naozaj ju prestane hľadať? Zamiluje sa do Cho a vezme si ju za ženu, keď na ňu úplne zabudne? Všetko v jej vnútri chcelo kričať. Len s veľkou námahou zadržiavala slzy, ktoré ju pálili v očiach, no zaťala zuby a spýtavo pozrela na svojho bývalého učiteľa.
"Podľa mojich prepočtov... dva mesiace," zamumlal.
"Dva mesiace?" spýtala sa zhrozene pri predstave, že jej zostáva tak málo času do konca. "Ale ja... ja aj tak nechápem. Prečo nemožem ísť za Harrym? Potrebujem s ním hovoriť, veď zatiaľ si na mńa spomína, či nie? Vraveli ste, že začne zabúdať postupne. A tento les... tu to poznám, nie je to tak ďaleko od miesta, kde bývame. Musím s ním hovoriť," žiadala naliehavo s náznakom paniky v hlase.
"Je mi ľúto, Ginny. Ale Harry, ktorého by si teraz vyhľadala, nevie kto si. To kúzlo ťa prenieslo do budúcnosti. Tvoj syn má teraz 16 rokov a Cho Changovú nazýva svojou matkou," vysvetlila jej Venea, keď to nebol schopný povedať Firenze. Z toho bolo zrejmé, že jej na osude Ginny obzvlášť záleží a ona vedela prečo. Bol to vtedy Harry Potter, ktorý mu v poslednom boji zachránil život. Mal voči nemu dlh, ktorý mal teraz možnosť splatiť, no už raz zlyhal. Venea vedela, ako veľmi si vyčítal, čo sa stalo Sue Ling. Ako by mu asi bolo, keby sa to isté stalo tejto mladej žene?
"Šestnásť?" zhrozila sa Ginny a po tomto zistení, v spojení s únavou, omdlela.
Komentáre
Prehľad komentárov
ups... na ty komenty jsem zapomněla a kvůli problémům s komenty jsem vymazala vysvětlení, že šlo o můj chabý aprílovský žertík... se měla letos nutkání nachytat hodně lidí... neboj dopíšu! zítra vás čeká 8 a těším se na reakce, ještě bude 9 a pak... :o( státnice se blíží a dneska mě vyhodil z hooodně nepříjemné zkoušky, takže asi nebude jen tak čas na psaní... :o( ale dopíšu a bude i další příběh (snad) a děkujem za pochvalu a komentík vůbec! :o)
Skvělé!
(soraki, 14. 4. 2009 21:13)
to jediné lze, děvčata, na vaši práci říci.
Opovažte se s tím přestat!!! Šlak by mě z toho trefil! Sevy, pochgopím tvůrčí krizi, ale dopiš to, prosím!!!
Děkuji moc za super dvojitý zážitek :-D. A tu mrchu klidně zrušte, zmizte a nechte zmizelou v obou variantách
udržovací dávka?
(sevy, 2. 4. 2009 19:48)
:o))) to je dobrý... :o))
Slimčo: život není fér... já ti nevím kdo to byl, ale někde jsem to už "slyšela"... ;o))))
a jak to dopadne... tohle mě baví, takhle napínat... :o))) je to příjemné, být autorem... ;o))
Happyend and no happyend
(Tria, 2. 4. 2009 17:43)
sevy: ak naozaj chcete skončiť dvoma úplne opačnými závermi...bola by som zato...aby tvoja časť dopadla dobre, lebo je v minulosti a nemá možnosť spoznať syna...
Ale Lucy...tam má Ginny možnosť spoznať syna (zistí, že ho Harry dobre vychoval.Potom bude pre ňu ľahšie ich opustiť)...a ešte môže zatočiť s tou mrchou (chichi to slovo sa mi na ňu hodí a často ho používame)
Ale to je úplne na vašom rozhodnutí. :-)
Mam dobrý kod: 38300
Huráááá,
(Slimča, 2. 4. 2009 17:15)
už to funguje! Tak Sevy, Lucy, na ničem se nedomlouvejte, to je přece jasné, jak všechno musí dopadnout! :o) Když už není fér život (a kdože to řekl :oP :oD), tak musí všechno pozitivně končit aspoň v pohádkách :o). No ne? ;o)
A díky za novou kapitolku, ani se nemůžu rozhodnout, na čí část se těším víc. Že by na obě stejně? :oD Navíc - teď nic jiného nestíhám číst, tohle je moje udržovací dávka...
ještě se
(sevy, 2. 4. 2009 15:18)
musíme s lucy domluvit, která z nás dopřeje rodině potterových happyend a která ne :o)
jak řekl, jeden charismatický, mnohými nedoceněný a nenáviděný, jinými "přeceňovaný" a zbožňovaný muž... kdy pochopíte, že život NENÍ fér... :o)))
děkujeme za komentík ;o)
wáááw.
(Tria, 2. 4. 2009 14:31)
No teda...bolo to super. Jedná z vás sa posunula do budúcnosti a jedna do minulosti...skvelý nápad. Tak teraz aspoň vieme, prečo je Chou taká mrcha,taká istá mrcha ju vychovala.
Len neviem ako jej pomôžu tak rýchlo zvrátiť rituál...prečo tak týrate Ginny? Ved bola čerstvou mamičkou...a takto ju odlúčiť.
Ale kapitola skvelá...tešimsa na pokračovanie. Som zvedavá ako to ukončíte.
Ja vám aj tak neverím...
(Efka, 1. 4. 2009 15:41)
...že to Sevy písať nebude! A ak predsa len nie, tak končím s čítaním "Nepriateľa". Čítať dvakrát to isté len inak a obe od Lucy by ma nebavilo :-)))))
Ale inak táto kapitolka sa vám obom skvelo vydarila. Tak sa snažte aj ďalej, hlavne ty Sevy, keď toto nemá byť môj posledný koment k "Nepriateľovi" :-(
těší mě,
(sevy, 1. 4. 2009 1:27)že ty moje pokusy tak ceníš, ale nevím jestli změním názor... možná... ale zatím to cítím trvale... :o(
chjo
(Lucy, 1. 4. 2009 1:23)meto vážne mrzí, že to takhle dopadlo, souhlasila jsem s tímhle jen proto, že se mi Sevyn príbeh moc líbi a nerada bych, aby zustal nedokončenej. ale doufám, že jednou se k tomu vrátíš aty moje žvásty co tam za tebe dopíšu prepíšeš na svou vlastní variantu, protože já to neudelám tak jak to má být- to pravé orechové
Soraki...
(sevy, 14. 4. 2009 21:29)