Choď na obsah Choď na menu
 


Kam s nepřítelem- 12. kapitola

9. 7. 2009

Kapitola č.12: Sevy

 

Návrat

 

Na okraji Bradavického lesa, kde už se bylo možné přemisťovat, stála početná skupinka, skládající se ze tří kouzelníků, kentaura a domácího skřítka, který se trochu choulil za kouzelníkem v pestrém hábitu.

„Nerad bych vypadal netrpělivě, ale budeme tu, Albusi, čekat ještě dlouho?“ zeptal se kentaur.

„Obávám se, že jsem byl poněkud neprozíravý. Měl jsem se s vámi domluvit na pozdějším čase. Skřet, Roderick, na sebe asi nechává rád čekat, obzvláště když tuší jak je důležitý! Ale pevně věřím, že se ho co nevidět dočkáme.“ Odpověděl Brumbál a starostlivě se podíval na Ginny. „Jste v pořádku má milá?“ zeptal se jí.

„Ale ano, docela. Jen si říkám, co to.  Poslední dva dny se cítím lépe, ale mám nepříjemné tušení, že to nepotrvá věčně.“ odpověděla Ginny a trochu se zamračila. Ještě dalších pár minut se Brumbál snažil udržet konverzaci, aby se trochu zabavili, než dorazí skřet, když se ho konečně dočkali. Přibližoval se k ním pomalu a s bradou důležitě vystrčenou. Po úvodní konverzaci a seznámení, se skupinka vydala na místo, kde mělo dojít k vratnému rituálu. Během pár kroků se Roderick podíval na Brumbála a zeptal se: „Máte, nač jsme se domluvili?“

„Ale samozřejmě, pochybujete snad o mě?“ zeptal se Brumbál mile, ale v očích mu nepatrně zajiskřilo.

„Nemůžete se divit, že má důvěra ke kouzelníkům není bezmezná. I když se zrovna vy, můžete těšit dobrému jménu, jsem v tomto ohledu rezervovaný,“ pronesl důležitě. „Musím tedy trvat na svém, že bych chtěl na vlastní oči vidět to, na čem jsme se domluvili, za mé služby.“ Jestli se Brumbálovi jeho podezřívavé chování nelíbilo, nedal to na sobě znát a odkryl vrchní část na svém hábitu, odkud vytáhl naleštěný meč Godrika Nebelvíra. Roderic se k němu už už natahovat, když jej brumbál zase schoval se slovy: „Až po vykonané práci,“ v jeho tónu, zazněla jistá hravost a bezstarostnost. Meče si však všimla Ginny a ta bezstarostná rozhodně nebyla. Vytřeštila své oči a jakmile našla svůj dočasně ztracený hlas, šokovaně promluvila: „Ale pane řediteli, to nemůžete!“  Brumbál se na ní významně podíval a pronesl: „Má milá, není příliš dobré lpět na materiálních věcech. Jsem si jistý, že Godrick Nebelvír, by byl neskutečně rád, že meč poslouží tomuto účelu!“ Ginny pochopila jeho pohled a počkala až do chvíle, kdy se Roderick dožadoval svezení na Aldenových zádech. Neverbálně zakouzlila Ševelissimo, aby mohla své obavy přednést v soukromí.

„Pane řediteli, ten meč má v budoucnu sehrát významné role, když se jej v této době zbavíte, tak by to mohlo vážně ohrozit budoucnost. Věřte mi, byla jsem u dvou situací, kdy ten meč zachraňoval životy. To já raději…“ nestihla dopovědět, protože Brumbál ji jemně přerušil.

„Vůbec se nemusíte bát, Ginny. Vím moc dobře, jakými kouzly je tento meč obdařen a věřte mi taky, že ví kde je jeho místo a kde je ho potřeba.“ odpověděl s šibalskými jiskřičkami v očích. Ginny chvíli vstřebávala informace a pozorovala jeho úsměv.

„Nechodil jste náhodou alespoň chvíli do Zmijozelu, za vašich studijních let?“ Brumbál se při této otázce pobaveně zasmál, ale dál už se k tématu nevyjadřoval, jen zrušil kouzlo, které Ginny použila.

Zbytek cesty proběhl mlčky a v poměrně klidné atmosféře, jen Roderick byl pořád naštvaný, že ho kentaur odmítl odnést na svých zádech. Když došli na Brumbálem určené místo, začal vytahovat z kapsy kameny. Stejné kameny co použila Cho, aby Ginny dostala tam, kde teď je. Křišťál podal každému zúčastněnému, kromě Ginny a určil jim místa, kam se mají postavit. Než stačil kdokoliv cokoliv říct, ozvala se profesorka McGonagallová.

„Ráda jsem vás poznala Ginny, byla jste mou kolegyní sice jen pár týdnů, ale stihla jsem si vás oblíbit stejně tak, jako studenti. Pevně věřím, že ve vaší době zvítězíte a svou rodinu získáte nazpět!“ řekla profesorka a krátce ji objala. Ginny věděla, že za její přísným zevnějškem se skrývá správná žena, ale i tak ji toto rozloučení od srdce mírně vykolejilo.

„Já jsem vás taky velice ráda viděla a těším se, až se vrátím a budu si s vámi moct o všem co jsme tu do dnešního dne prožili, popovídat.“ řekla Ginny a usmála se. Teď se postupně obrátila na všechny, kteří byli ochotni pomoct, ať už zištně či nezištně a každému zvlášť poděkovala a podala ruku. Přičemž skřítek Quimby vytřeštil své veliké oči a pro sebe si tiše zamumlal: „Quimbymu podala čarodějka ruku a poděkovala mu! Óoo…“ Naproti tomu Roderick stisk opětoval jen neochotně a vůbec se na Ginny nepodíval, jeho pohled byl upřený na Brumbálův plášť. Alden se jen mírně usmál. Nakonec se Ginniny oči upřely na ředitele. Bylo to naposledy, kdy ho ještě může spatřit živého, ať už to dopadne jakkoliv, ruku si s ním už nikdy v životě nepodá. Najednou měla sto chutí říct, aby šel spolu s ní, ale věděla, že nemůže. Jako by ji to Brumbál všechno četl z očí, jen se usmál a pevně objal.

„Sbohem Ginny! A nezapomeňte, že láska je mocná čarodějka!“ To byla poslední slova, která ještě vnímala. Během chvíle, začal Brumbál pronášet tichou formuli. Upírali se k němu zraky všech přítomných, kteří zaujali pozici takovou, aby při propojení vytvořili pentagram. Každý z nich svíral v ruce křišťál a čekal na Brumbálův pokyn k jeho umístění, on sám obrazec začínal i končil a v ruce držel rubín. Ginny se ještě přesvědčila, že má hůlku dobře schovanou v kapse a se zadrženým dechem čekala, co se bude dít. Tak jako Cho odříkala své zaklínadlo, tak i Brumbál odříkal svou verzi. Jakmile dořekl: *Odium, qui suus compello accipere tibi hac, collum rektum premo agape, qui acquiro tibi dorsum!* po páté, vylétla z konce jeho hůlky koule, která byla tvořená  pěti ohnivými pásky.

 

Koule dolétla až nad hlavu Ginny a chvíli se otáčela dokola, nejdříve pomalu a pak neuvěřitelnou rychlostí, až z ní odlétaly jiskry. Jakmile se zastavila, Brumbál něco neslyšně zamumlal a z koule se uvolnil první paprsek, který směřoval k profesorce McGonagallové. Ve chvíli, kdy se paprsek dotknul krystalu v jejích rukách, spojily se magie a v tu chvíli Brumbál pokynul a profesorka krystal umístila na zem. Po ní následoval domácí skřítek Quimby, který se trochu bál, ale povzbudivý úsměv ředitele, ho trošinku uklidnil. Po Quimbym, byl na řadě kentaur Aldon a nakonec skřet Roderick. Všichni své kameny umístily, jakmile se magie vzájemně propojila. Nakonec zbýval Brumbál, který stále držel hůlku a poskytoval tak veškerou energii a magii k udržení celého obrazu. Najednou začal pronášet poslední část z formule: *Tenus civitas de quia narro!* I tuto část bylo potřeba odříkat pětkrát. Už při prvním odříkání se Ginny sklátila na zem a její končetiny postupně mířili ke krystalům, které se zároveň rozsvěcely jasným světlem. Při posledním vyřknutí části formule, Brumbál současně pokládal rubín do vrcholu, jež zářil, ještě než ho položil. Jakmile tak udělal, ohnula Ginny svůj krk a propnula jej směrem k rubínu. Zdálo se, že jejím tělem prochází vlny křečí. Celkový obrazu vypadal poněkud bizardně. Jakoby se jednalo o obětní rituál.

 

 

Brumbál udržoval svou hůlku ve stále stejné pozici a druhou rukou všem pokynul, aby o dva kroky odstoupili do zadu. Ve chvíli, kdy tak učinily, vyletěla z Brumbálovy hůlky téměř totožná koule jako prve, avšak jednotlivé paprsky, byly tvořeny vodou. Koule doletěla nad prostředek pentagramu a bez otálení se jednotlivé paprsky spojily se stále svítícími krystaly a přikryly tak ty původní ohnivé. Když tak udělaly, místem se ozvalo syčení, objevila se mlha a Ginny zmizela. Klec ještě chvíli zůstala, avšak v barvách duhy. Brumbál se mírně zapotácel, ale na obličeji se mu rozprostřel spokojený výraz.

Ginny se objevila na okraji Bradavických lesů a ztěžka oddychovala. Byla hodně vyčerpaná a zdálo se, že nepopadne síly. Po několika minutách se ji však podařilo zvednout ruku a z kapsy hábitu vylovila posilňující lektvar. Tělem se ji rozlilo příjemné teplo a ona byla schopná posadit se. Uběhly další dlouhé minuty a když měla pocit, že ji lektvar nedá více energie, vytáhla druhou lahvičku. Ještě, že byla tak prozíravá a vzala si jich více.

Zatímco Ginny sbírala síly na návrat domů, Cho netrpělivě čekala na Harryho. Na stole měl připravenou večeři, s rovnou trojitou dávkou lektvaru. Poblíž měla postýlku, ve které ležel uspaný James, čekala na zvuky Harryho návratu, aby toho malého spratka, jak mu začala říkat, probudila. Netrpělivě poklepávala nohou, ale byla přesvědčená, že dnes už konečně přijde a rozhodně sní, co mu nachystala. A dočkala se. Když uslyšela z předsíně zvuky, probudila malého, který jen co ji spatřil, začal s pláčem. Výhružně se na něj podívala, ale jen co se otevřely dveře kuchyně, její výraz se změnil.

„Harry, no konečně! Už jsem začínala mít starost! Jsi v pořádku?“ Harry se zmohl na to, jen kývnout hlavou. Cho to stačilo a začala jej okamžitě kočírovat ke stolu. „Musíš být strašně hladový, pojď posaď se a jez!“

„Děkuji, Cho! Hlady už šimrám. Je malý v pořádku?“ zeptal se ještě rychle a pohled mu zabloudil k postýlce, kde ležel uplakaný James, který se návratem otce uklidnil.

„Samozřejmě, že je v pořádku! Co by se mu se mnou mohlo taky stát!“ Svá slova doprovodila úsměvem. Cho nechtěla Harryho rušit od jídla, tak jen seděla za stolem a po očku sledovala. V duchu si říkala, že tohle bude pro Ginny poslední kapka.

Ginny se mezi tím vzpamatovala natolik, aby se ji podařilo přemístit před dům. V jednom okamžiku zavrávorala a ucítila pocit blížícího šílenství. Trochu ji to vystrašilo a jednala o to rychleji. Byla by to ironie osudu, kdyby upadla do nenávratného šílenství, když je na dosah od Harryho i Jamese. Nevěděla co může v domě čekat, ale bylo ji jasné, že otálet a přemýšlet co by kdyby, by bylo v současnosti šílenstvím. Na nic tedy nečekala a potichu otevřela vstupní dveře s hůlkou připravenou v pohotovostní pozici. Rozhlédla se halou a spatřila Harryho bundu i boty, trochu se zaradovala při zjištění, že je doma, ale hned zase zbystřila a napínala uši, aby ji nic neuniklo. Zaslechla zvuky vycházející z kuchyně a tak, se tím směrem opatrně vydala. Srdce ji bilo jak splašené, ale když ucítila další nával šílenství, odhodlala se a rozrazila dveře do kuchyně. Harrymu v tu chvíli upadla vidlička z ruky a upřeně se na ni zadíval, měl pocit deja vu. Cho se v okamžení otočila a s hrůzou v očích, hleděla na rozzuřenou Ginny.

 

 

Kapitola č.11: Lucy

 

Svadba

 

Ginny sedela na stoličke pred veľkým toaletným stolíkom a vzrušene hľadela na svoj odraz v zrkadle. Už o chvíľu z nej bude pani Potterová, uvedomila si a srdce jej bilo ako splašené.

"vyzeráš úchvatne, Ginny. Harry padne na zadok, keď ťa uvidí," vzdychla zasnene Hermiona.

"Myslíš?" spýtala sa nesmelo.

"Nemyslím, viem to!" odvetila jej matka od dverí, ktoré sa práve otvorili a spoza nich vykukla jej hlava.

"Mami!" zvolala Ginny potešene, že ju vidí. V ten deň sa len ráno letmo pozdravili, pretože sa Molly starala o hostí, ktorí sa postupne začali schádzať. S obliekaním a prípravou jej pomáhala Hermiona a jej rodičia sľúbili, že sa s ňou prídu pozhovárať tesne pred začiatkom obradu. Mama tu síce bola skôr, ale to nevadilo.

"Hermiona, zlatko, nechala by si nás na chvíľočku?" usmiala sa Molly na svoju budúcu nevestu, keďže Ron sa tiež konečne odhodlal a požiadal ju o ruku.

"Iste, pani Wealseyová. Počkám v kuchyni a pomôžem Fleur," oznámila  a už jej nebolo.

"Nervózna?" spýtala sa Molly s chápavým úsmevom.

"Veľmi," priznala Ginny a tvár jej doslova horela.

"Uvidíš, že to bude v poriadku. Čaká vás s Harrym veľa pekného a ani sa nenazdáš, bude okolo teba cupitať malý James Potter," usmiala sa na ňu povzbudzujúco.

"Malý James? Dala si sa na veštenie, mami?" rozchichotala sa Ginny a Molly, ktorá si trochu neskoro uvedomila svoje prerieknutie, sa zasmiala s ňou.

"Akoby si nevedela, že v našej rodine máme prevažne chlapcov a som si istá, že Harry bude chcieť svojho prvorodeného pomenovať podľa svojho otca," zahovorila to rýchlo.

"Zabúdaš na to, že Bill a Fleur majú dcéru," upozornila Ginny jemne.

"Áno, ale Fleur je napoly víla, to je tým, zlatko. Ver mi!" potľapkala ju po ruke a ich pohľady sa stretli. "Ale prišla som sem kvôli niečomu inému, moja zlatá," začala konečne z iného konca a z kapsy svojho habitu vybrala malú knižočku, ktorú jej podala.

"Čo je to?" spýtala sa Ginny so záujmom.

"Našla som ju len nedávno, no je v nej veľa užitočných ochranných kúzel. Nájdeš tam aj to, ktorým Lilly Potterová zachránila Harryho," poukázala a Ginny sa dotýkala ošúchanej väzby knihy, akoby to bol najväčší poklad.

"Ale čo ja s tým?" nechápala stále.

"Pozri sa sem,"¨ povedala a ukázala na stránku, kde bol ochranný rituál, ktorý mal jej a Harrymu zaistiť bezpečie. "Je to ochranný rituál, nijako náročný, ale aby fungoval, musí byť vaša vzájomná láska skutočná," vysvetľovala pokojne, no v duchu mala k pokoju rozhodne ďaleko.

"Samozrejme, že je skutočná!" ozvala sa Ginny pobúrene, no Molly ju jediným pohľadom upokojila a umlčala.

"Ja o tom nepochybujem, zlatko. Naozaj nie, pretože keby áno, tak tu teraz nie som," povedala a len ona vedela, koľko pravdy sa v tých slovách ukrýva.

"Myslíš, že by sme ten rituál mali s Harrym urobiť? Je to nutné?" spýtala sa nevesta neisto.

"Nie je to nutné, Ginny, no bola by som pokojnejšia, keby som vedela, že vám dvom nič nehrozí. Vieš, že som Harryho vždy milovala ako syna a teraz, po svadbe s tebou, ním skutočne bude. Chcem pre vás všetkých len to najlepšie," dokončila a so zatajeným dychom čakala, ako jej dcéra zareaguje.

Ginny chvíľu mlčky hľadela na ošúchané stránky starej knihy, no potom len prikývla.

"Máš pravdu. Po tom všetkom, čo Harry prežil, nikdy nevieme, čo sa ešte može stať. Toto by našu rodinu mohlo ochrániť, ak by sa stalo niečo... neočakávané," súhlasila Ginny. "Kiežby som niekedy mohla povedať, že sa s Harrym po boku nemám čoho báť, ale je to skôr naopak. Práve s Harrym po boku je život vždy plný neočakávaného a nebezpečného," povzdychla si.

"Určite to nebude až také zlé, uvidíš. A aspoň sa s ním nebudeš nudiť," snažila sa ju mama povzbudiť a podarilo sa jej to.

"Ďakujem, mami. Ďakujem za všetko," šepla a vrúcne ju objala. Obe mali slzy v očiach.

"Mám ti sem poslať Harryho?" spýtala sa už na odchode.

"Ak ťa o to môžem poprosiť," prikývla a znovu uprela pohľad do zrkadla.

Molly bez problémov našla Harryho, ktorý nervózne postával za domom a snažil sa ignorovať vtipy svojho najlepšieho priateľa Rona. Bol nervózny a najradšej by to už všetko mal za sebou.

"Harry, zlatko, Ginny by s tebou chcela hovoriť," ozvala sa Molly.

"Čože? Teraz?" nechápal Harry a vyjavene na ňu pozeral.

"A je to tu, kamoš. Rozmyslela si to! Ale neboj, podľa mňa je to len jeden z Georgových vtipov," žartoval Ron na jeho účet, čím mu vôbec nepomáhal.

"Ronald Weasley!" okríkla ho Molly a z očí jej doslova sršali blesky.

"Nič sa neboj, Harry. Všetko je v poriadku, chce s tebou len hovoriť," upokojovala ho.

"A neviete o čom?" spýtal sa stále ešte zmätený ženích.

"Náhodou viem a tiež viem, že sa nemáš čoho báť. Tak už pohni kostrou, aby sme sa tej svadby dočkali ešte dnes," poháňala ho k domu, a veruže bolo na čase. Účinky Všehodžúsu pomaly, ale isto vyprchávali a ona vedela, že musí čo najrýchlejšie utiecť späť do lesa.

Dokonale krytá stromami, hľadela Ginny na dom a premýšľala, ako asi prebieha rozhovor jej mladšieho ja s Harrym. Musela sa usmiať pri spomienke, aký bol vystrašený, keď ho ako Molly Weasleyová primäla ísť za Ginny. Vari sa naozaj bál, že by ho nechala stáť pred oltárom? Tak málo veril tomu, že ho skutočne miluje? V duchu ďakovala Snapeovi, ktorý jej poskytol potrebný elixír a teraz neostávalo len čakať, či sa rituál podarí a ak áno, či bude dostatočne silný proti sprisahaniu, ktoré proti nim Cho pripravila.

Nervózne prešľapovala z nohy na nohu a čakala. A čakala.

Konečne z domu vyšiel Harry, so spokojným úsmevom na tvári sa postavil vedľa Rona a spoločne zamierili k oltáru. Ron akiste vyzvedal, o čom s ním Ginny hovorila, no on len pokrútil hlavou a sledoval, ako uličkou kráča jeho vyvolená, krajšia než kedykoľvek predtým.

Ginny skrytá za stromami sledovala obrad a po lícach sa jej kotúľali slzy veľké ako hrachy.  Stále mala ten deň živo v pamäti a zúfalo si želala, aby sa k svojmu manželovi mohla konečne vrátiť. Lenže kým nastane hodina H, bude musieť ešte chvíľu čakať a zatiaľ... zatiaľ len mohla sledovať zábavu a premýšľať o tom, čo všetko stratí, ak ochranný rituál zlyhá.

Presne o polnoci, keď mladomanželia rozkrajovali tortu, zažiarilo nad ich hlavami svetlo, ktoré nevidel nik, okrem nej. Bolo to jasné biele svetlo, jasnejšie než slnce a ona vedela, že toto je okamih pravdy. V tejto chvíli sa buď vráti ku svojej rodine, alebo navždy zmizne a v ich mysliach i srdciach upadne do zabudnutia. Srdce v hrudi jej zamrelo a ona čakala....

Odrazu sa okolo nej zdvihol vietor a ju pohltil vír rovnako silný ako ten, čo vyvolala Cho pred časom v ich dome, nad postieľkou jej syna.

"Milujem vás, chlapci moji," zvolala do vetra a nechala sa unášať neznámo kam.

 

 

 

 

 

 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Trio...

(sevy, 11. 7. 2009 11:21)

taky pěkně kruté... :o))))

Slimčo... ;o) hezká kombinace, to se mi líbí :o))

soraki... oukí doukí... :o))

sevy

(soraki, 10. 7. 2009 18:58)

tak mi to pak pošli a já ti to nějak upravím, opravím a pošlu zpět :-D

Tak jsem to už taky stihla

(Slimča, 10. 7. 2009 17:26)

přečíst :o). Jak jinak - je to napínavé a návykové. Chci třináctku (jsem zvědavá :oP) a nechci třináctku (bude konec :o( )... Co s tím? ;o)

:-D

(Tria, 10. 7. 2009 17:05)

Sevy aj ty si mi pripomenula jeden vtip:
"Maaamiiii, to meso je sladke!"
"Ved som vam vravela, ze dedko mal cukrovku"
:-D
tym vtipom som vyhrala na zakladnej skole triednu sutaz.
chichichi

Veru...

(Lucy, 10. 7. 2009 13:11)

tiež neviem, ako sa Sevy chcela vyhnúť tej mojej šťastnej 13-tke :-D
Soraki: no pokojne si to skopíruj, aj aj ti to možem poslať tak ako SEvy už priamo vo worde, ale upozorňujem, že ja som strašne lenivá na to, aby som do textu vkladala obrázky, hrala sa s pozadím a čo ja viem, čo ešte... Pokorne priznávam, že toot za mňa obstarávajú moji korektori, ktorým som za to veľmi vďačná, lebo ja sama na to nemám ani v najmenšom trpezlivosť. Možno práve preto sa bojím toho, ako budem upravovať a opravovať El :-D

Trio...

(sevy, 10. 7. 2009 11:57)

snad jsi nečekala, že se dozvíš něco více... :o))) to jsem já osobně měla v plánu skončit ještě hůř :o))) připoměla jsi mi vtip, jak tu píšeš o brumbym:

holčička sedí u stolu a maminka ji donese polívku, holčička chvíli jí a pak řekne... maminko ta polívka na mě mrkla... a maminka: to víš děvenko, dědeček byl šibal... kruté, že? :o))) no nic, mlčím... :o))

Efčo: víš, že já už taky nevím, jak jsem to tam chtěla narvat? myslím, že jsem nečekala, že tak moc popíšu setkání s nadpřirozenými bytostmi a ten rituál... :o)

Soraki: vynasnažím se, dopsat to co nejrychleji... jak jsem měla kapitoly vždy dříve než Lucy, protože se mě musela držet, teď už má Lucy dopsáno a já jsem brzda... ale ke cti by mi mohlo být, že mám děsné výčitky.. ;o))
za sebe mluvím, že si moji část můžeš kliďánko zkopírovat... já se ale přiznám, že jsem měla možnost vidět jak si povídky hezky upravuje tess a moooc se mi to líbilo, takže, abys nemusela kopírovat, můžu ti to poslat, jakmile to trošku upravím... ;o)

děkujeme za komentíky! ;o)

nechce rýpat

(soraki, 10. 7. 2009 7:27)

ale kdy bude TA kapitola, ne VŮBEC nejsem nedočkavá, jak bych mohla...
vážně se těším až si přečtu každý příběh zvlášť :-D, tyhle kapitoly se vám moc povedly. Ehm, mohu si to pak ´zkopírovat´? Obetím vám to a předělám do pdf-ka, co? Můžu?

Pekne, pekne... babuchy...

(Efka, 10. 7. 2009 4:07)

Ja si ani neviem predstaviť, že ste to chceli narvať len do 12 kapitol. :-))) Teším sa na finále.

....

(Tria, 9. 7. 2009 22:27)

No vy ste pripady...obe ste to skoncili tak, ze aj tak nevieme co sa stalo... :-D
Pevne verim, ze obe skoncia tam kde majü !

Lucy: sikulka ta Ginny
Sevy: Brumbal ten je tiez presibany :-D

jaaaj chcem uz poslednu kapitolu, a potom si osobitne precitam pribeh od kazdej z vas.
:-D
Uz sa na to tesim