Kam s nepřítelem- 11. kapitola
Kapitola č.11: Sevy
Dohoda
Noc z pátku na sobotu, se stala pro mnohé bezesnou. Harry s Ronem, se snažili v hluboké noci pátrat po jakékoliv stopě a i když to jeden ani druhý nepřiznal na hlas, ve skutečnosti si oba uvědomovali, jak je pátrání v tuto hodinu bezpředmětné.
Hermiona seděla strnule svázaná na židli. Těch několik hodin, ji v jejím stavu vyčerpalo. Měla hlad, žízeň, byla unavená a pociťovala nevolnost, strašně si přála změnit polohu. Celou dobu, co byla o samotě přemýšlela, jak se odsud dostat, pokoušela se své ruce osvobodit z pevných pout, ale vše bylo marné, byla v pasti. Ještě nikdy se necítila tak bezmocně jako právě teď. Naopak Cho, ta spala poklidným spánkem, na rtech ji pohrával jemný úsměv a i ve spánku se cítila přímo blaženě. Naproti tomu Ginny, ležela na posteli a přemýšlela nad svými šancemi. Má vůbec nějaké? Jaká je pravděpodobnost, že se Brumbálovi podaří přesvědčit kentaura a skřeta ke spolupráci? Věděla jen jediné, pokud se ji o nastávajícím víkendu nepodaří dostat se zpět do své doby, bude ztracená. Už nikdy nespatří syna, ani Harryho. Ten zatím nad ránem společně s Ronem, přemístil na ministerstvo, aby mohl nahlásit další pohřešovanou, přes krb v kanceláři poslal Cho vzkaz, kde ji vše velmi stručně vylíčil a vydali se dál pátrat. Unavení, ale s odhodláním větším než kdy jindy!
●●●
Ginny se po skoro probdělé noci cítila docela dobře, i mysl měla čistší než v posledních dvou dnech. Nevěděla čím by to mohlo být způsobeno, ale byla tomu velmi ráda. Rozhodla se zajít na snídani do Velké síně a pak zkusit opravovat eseje, které zadala ve svých hodinách a které se ji teď nebezpečně rozmnožovaly. Zamyšleně kráčela po chodbě, když do ni někdo vrazil. Ohlížela se kolem sebe, ale nikoho neviděla, v tom ji svitlo.
„Accio neviditelný plášť,“ pronesla a v ruce se ji objevil plášť, který tak dobře znala. Pokoušela se potlačit úsměv, který se ji mermomocí usazoval na rtech, když proti sobě viděla dvojici Potter a Black.
„Můžete mi pánové prozradit, proč se tu ploužíte pod pláštěm jak dva zloději, když můžete úplně bez obav na snídani a viditelně?“ zeptala se s pobavením v hlase.
„Nooo, my…“ začal James. V tom se zpoza rohu objevil zamyšlený malý Severus Snape, který se zarazil, když spatřil duo a profesorku na lektvary.
„Aha“ začalo Ginny docházet. „Pane Snape, můžete na moment, prosím?“ zeptala se a malý Snape ač neochotně, přistoupil blíže, zatímco se obezřetně koukal po dvou výtečnících. „Vy chodíte na snídani vždy tudy a zhruba ve stejnou dobu, pane Snape?“ zeptala se a zahlédla, jak na sebe dvojka pohlédla.
„Ano, paní profesorko,“ odpověděl a hodil po těch dvou pomstychtivý pohled.
„Děkuji. Doufám, že vám nemusím připomínat, ať se nedopouštíte nějakých vlastních akcí.“ Slovo akce, pronesla se zvláštním tónem a podívala se na něj tak, že mu muselo být jasné, co měla jeho profesorka namysli.
„Jistě, paní profesorko,“ zaznělo z jeho úst poněkud kysele.
„Děkuji pane Snape, můžete jít na snídani,“ řekla a počkala, dokud se neztratil za dveřmi Velké síně. „Vy dva, se budete dnes večer hlásit u pana školníka. Myslím, že vám najde nějakou příjemnou práci a dávejte příště větší pozor nebo vám ten plášť zabavím a neuvidíte ho dříve, než na konci školního roku!“ pronesla přísně, plášť jim hodila a odešla se sama nasnídat. Kluci se na sebe kysele podívali a i když nevěděli jak o plášti mohla vědět, byli rádi, že nenatrefili na McGonagallovou, ta by jim ho zabavila hned, bez varování.
Albus Brumbál se vydal do lesa za kentaurem jménem Alden. Pokud se to tak dalo říct, byl to jeho přítel. Jako všichni z jeho stáda vždy mluvil v hádankách, nikdy nic určitého neřekl, ale dalo se s ním o běžných věcech popovídat a nebyl tak odměřený a už vůbec ne nepřátelský jako zbytek z jeho druhu. Ředitel pomalu kráčel na jejich mýtinu, když z houštiny vyskočilo mládě kentaura. Brumbál ho ihned poznal: „Dobrý den Firenzi, nevím jestli…“ nedopověděl Brumbál.
„Dobrý den profesore Brumbále, otec mi říkal, že přijdete, mám vás k němu dovést, už na vás čeká.“ řekl mladý kentaur pohotově a vydal se do osady. Kráčeli už ani ne deset minut, když došli na místo. Brumbál šel s mírným úsměvem a lehkým kývnutím hlavou, zdravil přihlížející kentaury, kteří si ho prohlíželi se značnou nelibostí. Firenze se zastavil před největším obydlím, které v jejich vesnici bylo. Brumbála to trošku překvapilo, ale nedal to na sobě znát.
„Prosím, pane,“ pokynul Firenze rukou a odsunul závěs, který chránil vnitřek obydlí. Místnost byla trochu potemnělá, a tak musel Brumbál trochu zaostřit, než spatřil kentaura, který zrovna vstával z kožešiny, jenž se rozprostírala na zemi.
„Dobrý den Aldene“ pozdravil Brumbál a usmál se. Kentaur odpověděl kývnutím hlavy.
„Hvězdy mi prozradili, že vás můžu očekávat Albusi.“
„Firenze se zmínil, že jsem očekáván. Dovolte mi, abych vám nejdříve pogratuloval!“ usmál se Brumbál a natahoval k Aldenovi ruku, ten ji pevně stisknul.
„Děkuji, jsem vůdcem stáda pár dní, ale musím říct, že je to těžká práce a velmi zodpovědná, ale zároveň zajímavá, neměl jsem tušení, jaké možnosti takový vůdce stáda má.“ Na poslední část věty dal trochu důraz. „Ale povídejte, Albusi, co máte na srdci. Jistě máte jiný důvod k návštěvě, než jen gratulaci, o které nemýlím-li se, jste nevěděl.
„Máte pravdu Aldene, přišel jsem poprosit o pomoc. Vím jak se stavíte k pomoci lidem, ale doufal jsem, že byste mohli učinit malou výjimku a zúčastnit se pomoci matce, která byla odloučená od svého sotva narozeného dítěte a manžela.“ začal Brumbál a pokusil se ve zkratce vypovědět příběh Ginny.
„Já jsem věděl, že přijdete, ještě dříve, než jste to věděl vy sám Albusi. Jako vůdce jsem obdařen jistým darem, Mars pro mě už není natolik tajemný a otevřely se mi i další možnosti, s jejichž pomocí je mi dovoleno vidět a vědět více, než ostatní ze stáda. Jistá znamení, která se mi v posledních dnech zobrazují, vydávají varování. Pomůžu vám Albusi, chráním tak svůj druh před nevýslovným zlem, které by v budoucnu zasáhlo stejně tak vás, jako nás. Zlo rodí opět jenom zlo. A plod, i když vzniklý z čistoty a lásky, avšak jemuž bude do žil vstřikována nenávist a zloba neskutečnou měrou, je hrozbou pro naše světy. Pokud je v mých silách, ochránit své vnuky před tím, co by bylo jinak nevyhnutelné, počítejte se mnou!“dopověděl Alden se vší vážností.
„Děkuji Aldene, jsem vaším dlužníkem…“ nedopověděl, protože do stanu vstoupil Firenze.
„Otče, měl bys asi uklidnit ostatní, nelíbí se jim návštěva pana ředitele.“
„Dobře Firenzi, už jdeme,“ řekl Alden. S Brumbálem se ještě domluvili na podrobnostech a oba šli po svých povinnostech.
Brumbál se vrátil do hradu, aby si v klidu promyslel strategii než se sejde se skřetem, se kterým mu domluvil schůzku jeho přítel Archiwald. Byl velmi spokojen s vývojem u kentaurů, i když to, o čem se Alden zmínil, mu vrtalo v hlavě. Ještě více než kdy předtím, bylo důležité dostat Ginny domů. Chvíli zamyšleně hleděl na meč Godrika Nebelvíra, když ho napadlo řešení, jak na skřeta. Po další chvíli začaroval tempus a usoudil, že je čas, aby šel. S pomocí Fawekse se přenesl přímo před dům svého přítele, kde ještě nějakou chvíli na skřeta společně čekali.
„Roderick na sebe nechává pěkně čekat,“ pronesl po dvaceti mínutách spoždění Archiwald. „Myslím, že pochopil, jak velká je potřeba jeho pomoci,“ kroutil hlavou.
„Myslíš, že přijde?“ zeptal se Brumbál.
„Ale to ano, jen nás nechá trochu v nejistotě. Buď připraven, že jestli mu nenabídneš adekvátní odměnu, tak s ním nehneš. Tvá přesvědčovací schopnost tu nebude mít příliš významu,“ varoval Brumbála, který kývnul na znamení porozumění. Na skřeta čekali ještě dalších dvacet minut, během kterých rozebírali plán Ginniného návratu, než se ozvalo zabušení na dveře.
„Pojď dál Rodericku, už na tebe čekáme. Zdrželo tě něco neodkladného?“ podpíchnul ho Archiwald. Ten se jen škaredě podíval a dotaz nekomentoval. Po té, co Archivald Brumbála se skřetem seznámil, vysvětlil mu ředitel celou situaci.
„Takže vy po mě chcete spolupráci, aby se jednen z vašich dostal zpět do své doby k rodině. A proč bych to měl podle vás udělat?“ zeptal se skřet a v očích se mu vypočítavě zalesklo.
„Z dobroty vašeho srdce?“ zkusil Brumbál nadhodit, ale po téhle odpovědi se místnosti rozlehl huronský smích.
„A teď vážně řediteli, co mi nabídnete za to, že se zúčastním těch vaších hokusů pokusů?“ zeptal se vážně.
„Máte nějaký návrh, co byste za své služby požadoval?“ zkusil to Brumbál oklikou, když viděl jaký výraz se skřetovi rozprostřel po tváři, rozhodl se jednat na rovinu.
„Bradavice mají ve své sbírce meč Godrika Nebelvíra, velmi dobrá práce skřetů. Pokud by se podařilo mého člověka dostat do jeho doby, byl bych ochoten vzdát se jej jako odměny za vaši pomoc. Bude to adekvátní odměna?“ zeptal se Brumbál. Skřet chvíli přemýšlel a pak natáhl svou ruku, na znamení souhlasu. Dojednali poslední detaily, jako čas a místo srazu a rozešli se oba po své práci.
O několik minut později kráčel Brumbál rychlým krokem přes Bradavické pozemky přímo k hradu. Jakmile vstoupil do haly, vydal se směrem ke kuchyni, už zbýval jenom poslední člen potřebný k jejich vratnému kouzlu, který se nacházel přímo zde. Dorazil k obrazu, na kterém byla mísa s ovocem, Brumbál svým štíhlým ukazováčkem polechtal hrušku a ta se začala okamžitě kroutit, až na jejím místě byla klika. Po té co ředitel vstoupil, utichl hluk, který se místností rozléhal od pracujících skřítků. Na Brumbála se upřely desítky párů velikých očí, jen co se všichni vzpamatovali, okamžitě se vrhli k řediteli a překřikovali jeden druhého. Brumbál zvedl pravou ruku, aby si zjednal ticho a opravdu, všichni skřítci okamžitě ztichli. Ředitel se chvíli ještě rozhlížel, když mu pohled padl na jednoho z nich.
„Quimby, byl bys tak laskav?“ zeptal se Brumbál. Skřítek trochu nejistě vyšel z řady a než stačil dojít, nahrnulo se k řediteli pár dalších skřítků s podnosem v rukou. Brumbál s úsměvěm odmítnul a vedl malého skřítka ven, kde se s ním domluvil na spolupráci.
„Quimby, pomoct velice rád, pane! Cokoliv si bude pan ředitel přát, Quimby udělá!“ říkal skřítek vážně a na jeho tváři se objevilo potěšení, že může být řediteli nápomocen.
„Děkuji ti Quimby, až bude tvá přítomnost potřeba zavolám tě, zatím můžeš jít.“ Skřítek se hluboce uklonil, až se dotýkal podlahy špičkou nosu a v této poloze setrval, dokud ředitel nezmizel za rohem. Ředitali teď zbývalo jediné, obeznámit Ginny a profesorku McGonagallovou s plánem a počkat, než bude čas sejít se na smluveném místě i s ostatními.
●●●
Milá Cho,
nevím kdy a zda vůbec dnes dorazím domů, během včerejšího dne totiž zmizela i Hermiona! Snažíme se s Ronem najít jakoukoliv stopu. Asi si dovedeš představit jak nám je. Právě čekáme na Kinsleyho, aby do pátrání po Ginny zahrnul i Hermionu.
Nezlob se, že ti dnes vůbec nepomůžu s Jamesem, kdybys s ním potřebovala pomoct, obrať se prosím na Fleur!
Za vše mockrát děkuji! Harry
Cho na dopis, který ráno našla v krbu nepříčetně hleděla. Zloba v její tváři byla ještě větší, když si všimla netknuté večeře. Začala panikařit!
„Ach ne, neměl svou dávku už více než jeden den! Klid, to bude v pořádku! Po několik dní jsem mu dávala větší dávku a skoro na ní už zapomněl. Maximálně si teď bude uvědomovat její existenci, ale jakmile se vrátí hned dostane zvýšenou dávku a bude dobře. Vždyť co, i kdyby si na ni teď trochu vzpomínal, je to jedno, tohle mu ji nevrátí!“ a začala se smát. „A tobě Hermiono, se blíží jistý konec!“ Smích vystřídala spokojenost.
Kapitola č.11: Lucy
Plán
Ubehli tri dni, odkedy sa Ginny vrátila do minulosti a stále ešte presne nevedela, ako presvedčí samu seba k potrebnému rituálu pred svadbou. Celý čas sa ukrývala v lese neďaleko Brlohu. Len vo chvíľach, keď si bola istá, že je dom jej rodičov prázdny, vyšla zo svojho úkrytu, aby si rýchlo vzala z domu nejaké jedlo a deku, ktorou sa v noci prikryla. Cítila sa trochu vinná, že tam tak zakrádala, akoby bola zlodejka, no zúfalá situácia vyžaduje zúfalé činy a vedomie, že by jej rodičia pomohli v každej situácii ju predsa len trochu upokojila. Veď šlo len o trochu jedla, ktorého v tom čase bolo v dome viac než dosť, pretože prípravy na svadbu vrcholili. Ešteže si presne pamätala, v ktorý deň bola na poslednej skúške svojich svadobných šiat, či koľko času strávila s Hermionou a mamou pri vymýšľaní vhodného účesu. Z dnešnej perspektívy by to všetko mohla považovať za malichernosti, no keď si zas a znova v hlave premietala udalosti posledných dní svojej "slobody", konečne po troch dňoch skrsol v jej mysli nápad. Odrazu jej to všetko do seba zapadalo ako skladačka, no stále ešte chýbal jeden jej kúsok. Vedela, kde ho hľadať, no úloha to nebude až taká jednoduchá.
Na druhý deň netrpezlivo čakala, kým všetci odídu do práce, alebo za inými povinnosťami a v dome zostala len jej mama. Spoza okna mohla vidieť, ako sa Molly zvŕta v kuchyni a zhlboka sa nadýchla. Váhavo stlačila kľučku a otvorila dvere. Mama ju nepochybne počula, no ona sa rýchlo rozbehla ku schodom.
"Prepáč mami, niečo som zabudla. Len si to vezmem a hneď som preč," volala cestou a srdce jej pritom bilo ako splašené.
"Poponáhľaj sa, inak prídeš neskoro!" volala za ňou Molly a pokračovala v tom, čo práve robila. Ginny si s úľavou vydýchla a obzerajúc sa okolo seba, vošla do Ronovej izby, kde spával Harry. Vedela, kde ukrýval svoj neviditeľný plášť a mohla len dúfať, že ho po návrate domov nebude chcieť použiť- hoci vedela, kedy je a kedy nie je doma, nestriehla ho na každom kroku.
S plášťom bezpečne ukrytým pod tričkom zamierila k dverám, no zarazila sa. Pohľadom zablúdila k svojej mame a uvedomila si, že ak jej plán nevyjde, nikdy viac ju neuvidí, neobjíme ju, ani s ňou neprehovorí. Do očí sa jej tlačili slzy, ktoré len silou vôle potlačila, no nutkaniu vrhnúť sa mame okolo krku vzdorovať nedokázala.
"Čo sa deje, dievčatko moje?" spýtala sa Molly ustarane, keď svoju dcéru zvierala v tuhom objatí.
"Nič, mami, to nič. Ja len... mám ťa rada," šepla takmer nečujne, no Molly mala snáď lepší sluch než bývalý majster elixírov a počula ju.
"Ja teba tiež, moja maličká, ja teba tiež," chlácholila ju matka. "A nič na svete to nedokáže zmeniť, ver mi," tíšila ju a Ginny len tak- tak potlačila vzlyk. Vedela, že nič by jej mamu neprinútilo dobrovoľne na ňu zabudnúť, no v dobe, z ktorej prišla, na ňu naozaj zabudla a už len to pomyslenie ťalo do živého.
"Už musím ísť, lebo prídem neskoro," vyhŕkla náhlivo a než sa Molly stihla spamätať, bola preč. Snáď sa večer jej mladšieho Ja nebude vypytovať, čo sa s ňou ráno dialo.
O pár minút neskôr už ju neobklopoval les, ale stála uprostred malého námestíčka v Prasinkách. Pohľadom zablúdila k hradu, kam smerovali jej ďalšie kroky a bola natoľko zaujatá a rozrušená z toho, čo sa chystala urobiť, že si nevšimla riaditeľku McGonagallovú, ktorá kráčala jej smerom.
"Slečna Weasleyová, vás by som tu dnes rozhodne nečakala," oslovila ju prívetivým hlasom, neskrývajúc zvedavosť.
"Dobrý deň, pani riaditeľka. Ja... no... chcela som sa trošku prejsť po školských pozemkoch a s vašim dovolením možno aj v hrade. Viete, oživiť trochu spomienky... táto škola bola mojim druhým domovom a práve tu sa s Harrym dali dohromady," začala vysvetľovať svoje úmysly a dúfala, že jej bývalá profesorka neodhalí jej klamstvo. Aj keď, v podstate bola pravda to, čo povedala, len to nebol pravý dôvod jej návštevy.
"Och, úplne vám rozumiem, slečna Weasleyová. Ani neviete, ako ma teší, počuť niekoho takto hovoriť o našej škole a som si istá, že Albus by na vás i Harryho bol veľmi hrdý," hovorila zanietene a Ginny so smutným úsmevom na perách spomínala na roky, ktoré tu strávila. Boli to časy krásne i desivé zároveň. Rýchlo zaplašila dotieravé myšlienky do úzadia a po boku riaditeľky kráčala k hradu. Mlčky počúvala jej vlastné spomienky na dobu ich štúdia a z každého slova, ktoré vyšlo z jej úst, bolo cítiť hrdosť na to, čo ich generácia dokázala.
"Och, nedokážem si predstaviť, ako rušno musí byť teraz v riaditeľni," ozvala sa, keď prišla reč na Albusa a Snapea. Večne optimistický, často až so sklonom k senilite, starý riaditeľ, respektíve jeho portrét a na druhú stranu, vždy zamračený profesor Snape, ktorého nálady a výbuchy boli rovnako nepredvídateľné ako výbuchy Nevillovho kotlíku.
"Poviem vám, tie prvé týždne boli naozaj vyčerpávajúce. Severus bol ešte neznesiteľnejší než zvyčajne, až napokon požiadal- vlastne to bola skôr vyhrážka, že ak jeho portrét okamžite nepresunieme do jeho laboratória v podzemí, tak nech ho radšej spálime. Pravdu povediac, nemala by som to srdce ho spáliť. Ten jeho sarkazmus by mi chýbal a tak som ho nechala premiestniť. Aj tak som jeho laboratórium nechávala nedotknuté. Nik z jeho nástupcov ho nechcel využívať a radšej si zriadili vlastné kdekoľvek, len nie v žalároch. Všetko je tam tak, ako kedysi a keď za ním občas zájdem na návštevu, mám pocit, akoby nikdy neodišiel," povzdychla si skormútene.
"Chýba vám?" spýtala sa Ginny potichu, hoci odpoveďou si bola takmer istá.
"Áno, chýba. Po Albusovej smrti som verila, že s jeho pomocou dokážem školu udržať nad vodou, ako sa vraví, no keď som zistila, že to bol on, kto..." odmlčala sa.
"Urobil to na Brumbálov príkaz a nebyť jeho, všetko dnes mohlo byť inak," pripomenula jej Ginny.
"Áno, a o to horšie sa kvôli tomu cítim. V tú noc som totiž mala pocit, že zomrel nielen Albus, ale i Severus. Kým jeden mi bol priateľom, druhého som považovala takmer za syna, napriek jeho povahe. A keď skutočne zomrel, spolu s ním zhasla i moja nádej na to, že mi niekedy odpustí to, ako veľmi som ho sklamala, keď som o ňom pochybovala," priznala potichu.
"Všetci sme pochybovali, ba čo viac, nenávideli sme ho bez toho, aby sme chápali, prečo bol taký, aký bol," odvetila Ginny.
"Presne tak. Ale dosť už o tom, prišla ste si sem zaspomínať na pekné chvíle a nie smútiť. Onedlho vás čaká váš veľký deň, tak si nenechajte ničím kaziť náladu. A sme tu," skonštatovala, keď zastali pred hradom a Ginny s nostalgiou pozrela na vysoké kamenné steny, ktoré ho tvorili. "Tak ja vás nechám osamote, keby ste čokoľvek potrebovali, budem v riaditeľni," informovala ju a než stihla odpovedať, zmizla za vstupnou bránou.
Nenápadne sa prechádzala po pozemkoch a tvárila sa, že je nanajvýš zaujatá. To síce bola, ale niečím úplne iným, než by si niekto mohol myslieť. V skutočnosti jej Minerva povedala informáciu, ktorá by mohla trochu prekaziť jej plány. Snapeov portrét je v laboratóriu- to by mohol byť problém. Napokon sa však zastavila na okraji Zakázaného lesa a prehodila cez seba Harryho neviditeľný plášť.
Nikým nespozorovaná sa dostala až do podzemia a pred vstupom do Snapeovho laboratória sa zarazila. Akosi vo všetkom tom zmätku zabudla, že bude potrebovať heslo, no tentoraz šťastena stála pri nej. Podvedome sa prikrčila, keď okolo nej preletel Zloduch, vykrikujúc, aká je to do neba vyvolávajúca nespravodlivosť, keď mu Krvavý barón zakazuje pozvať Šedú paniu na kus koláča do kuchyne. Čo na tom, že jedlo nemôžu ochutnať ani stráviť a skončí napokon na zemi? Od toho sú tam tie malé otravné príšery, aby to upratali. Vari si ani po smrti nemôže dopriať trochu zábavy a taký malý, nezáväzný flirt?
Ginny mala čo robiť, aby sa nerozosmiala, počúvajúc jeho lamentovanie, no keď sa dvere laboratória pri vyslovení slov Krvavý barón otvorili, v duchu mu bola vďačná. Počkala, kým sa Zloduch stratil za rohom a vošla dnu. Obklopila ju nepreniknuteľná tma a tak jej neostávalo iné, než posvietiť si prútikom. S malou dušičkou prechádzala do stredu laboratória, ktoré bolo prekvapivo bezchybne upratané. Na poličkách, ani na stole nebolo vidieť jediné zrnko prachu a Ginny si poľahky domyslela, že zrejme na pokyn riaditeľky domáci škriatkovia udržiavajú túto miestnosť v rovnakej čistote, ako jej predošlý majiteľ. Zvedavo sa rozhliadla, bola zvedavá, kde visí ten spomínaný portrét a v duchu dúfala, že by si ju vôbec nemusel všimnúť. Ešte však ani len ona sama nezbadala jeho, no za jej chrbtom sa ozvalo tiché a nie práve príjemné vrčanie bývalého profesora.
"Kto je tam?" spýtal sa a jeho hlas znel rovnako hrozivo, ako kedysi. Mlčky urobila krok vzad, no to bola chyba. Narazila do stola a hoci ho neprevrhla, skotúľala sa z neho sklenená tyčinka na miešanie a s hlasným cinknutím sa rozbila na podlahe.
"Vylezte! Čo chcete v mojom laboratóriu? Okamžite odpovedzte, inak budem informovať riaditeľku!" vyhrážal sa Snape zo svojho portrétu a Ginny zo seba rezignovane zhodila neviditeľný plášť. Možnosť presvedčiť Snapea o tom, že potrebuje jeho pomoc sa jej zdala lákavejšia, než čeliť Minerve McGonagallovej, ktorá by istotne vyzvedala, čo tu robila a tentoraz by jej nestačilo ako vysvetlenie, že prišla pokecať s obľúbeným profesorom.
"Prepáčte, pane. Neprišla som sem, aby som vám spôsobila problémy a než ma udáte riaditeľke, prosím vypočujte ma!" žiadala naliehavo.
"Slečna Weasleyová, aké mi to prekvapenie. Čo vás sem privádza? Vari ste konečne zistili, že váš nastávajúci nie je až taký ideál, akým sa zdá byť a prišli ste po nejaký účinný jed, ktorým sa ho zbavíte?" posmieval sa svojim typickým Snapeovským spôsobom.
"Nepotrebujem žiaden jed a musím vás sklamať, ja svojho manžela milujem," povedala potichu, no neuhla pohľadom.
"Manželom? Pokiaľ viem, svadba je až za pár dní," poukázal na zrejmý fakt tej doby.
"Áno, no je to trochu komplikovanejšie," povzdychla si. Zhlboka sa nadýchla a v skratke mu vysvetlila, čo sa jej stalo a čo od neho žiada.
"Ste si istá, že niekto neomámil vaše zmysly a stojíte si za vašimi slovami? Naozaj ste sem prišli z budúcnosti?" zopakoval takmer neveriacky, no ona len mlčky prikývla a čakala, kým sa rozhodne. Minúty sa vliekli a zdalo sa, akoby tam stála celú večnosť, kým on si zamyslene škrabal čelo a zvažoval jej možnosti.
"Zdá sa, že to máte premyslené. Iná možnosť naozaj neexistuje?" uistil sa konečne.
"Nie, pane. Verte mi, keby som mohla urobiť niečo iné, skúsim to, ale toto je moja jediná nádej. Prosím, pomôžte mi!" žiadala a on mlčky prikývol.
"Druhá polica zhora, tretí flakónik napravo. Myslím, že k uskutočneniu vášho zámeru vám táto dávka postačí, no keby nie, vezmite si ešte aj tú druhú fľaštičku zľava, čo stojí na polici nad stolom," inštruoval ju a ona bez problémov našla, čo potrebovala.
"Ďakujem. Ani neviete, ako veľmi si to cením," odvetila vďačne a on nad tým len mávol rukou, akoby to nestálo za reč.
"Snáď budete mať viac šťastia než rozumu," zamrmlal si popod nos, no jeho slová k nej doľahli a ona sa musela smiať. Snape, proste Snape.
V tú noc nemohla spať. Vedela, že výsledok jej dnešného a zajtrajšieho úsilia ovplyvní zvyšok jej života. Mohla len dúfať, že v tom pozitívnom smere. Sedela na jednom z konárov vysokého smreku, odkiaľ mala perfektný výhľad na dom a dokonca cez okná mohla sledovať i všetkých svojich blízkych. S pohľadom upretým do okna svojej izby sledovala, ako ju Harry chytil do náručia, privinul ju k sebe a nežne pobozkal. Ešte aj dnes mohla cítiť jeho horúci dych na svojom krku, jeho pery na vlastných a po tvári jej pri tých spomienkach stekali slané slzy. Chcela ho späť, chcela opäť pocítiť teplo jeho náručia, ten úžasný pocit bezpečia, ktorý ju ukolísal vždy, keď sa ním nechala utešovať. Miloval ju a ona jeho, bola si tým istá, rovnako ako si bola istá tým, že stále žije a chce žiť aj naďalej- s ním a ich synom.
Komentáre
Prehľad komentárov
;o) Lucy už se pro jistotu stěhuje na neznámou adresu... :oD
oou
(sevy, 28. 6. 2009 13:58)to abych šla rychle přemýšlet, jak to udělat, ať to dobře dopadne... to je veliký škrt v mých plánech Slimčo... 8O... ještě popřemýšlím, jestli jsem doma dobře zabezpečená... :o)))
Tak 13 jo?
(Slimča, 28. 6. 2009 12:59):D No proč ne. Jinak samozřejmě bezva kapitolky, dík! A holky - jsem nachystaná na dobrý konec, takže jestli ne... Bububu!!! >:o)
Tak
(Lucy, 27. 6. 2009 16:46)
top vidíte, jaká je naše domluva :-D
Ano, Sevyku, vzpomínáš? Hm, možná bylo tabu, tak jsi mě chtěla mít rychle z krku, když jsi s tím slíbila, ale 13. kapitola bude, už se nevymluvíš a pokud by ses o to pokoušela, tak Seve si tě najde "muhaha"
děkujeme
(sevy, 27. 6. 2009 12:42)za komentíčky... :o) a ta 13.kap. my jsme vážně domluvené? zajimavé... ;o)
....
(Tria, 25. 6. 2009 12:12)
Super ešte budeme mať dve kapitoly...teším sa.
A teším sa na to, že si to znova od začiatku prečítam.
:-)
Cha...
(Lucy, 25. 6. 2009 11:27)ja mám pre vás dobrú správu- mne sa nakoniec podarilo Sevy prehovoriť na tú 13. kapitolu, takže máme ešte dve kapitoly na to, aby sme uspokojili vaše "chuťové" bunky
jj, presne tak...
(Efka, 25. 6. 2009 9:29)...ako vraví soraki. Až sa mi nechce veriť, že má byť nasledujúca kapča posledná. Ale som veľmi zvedavá na rozuzlenie. :-)
.....
(soraki, 25. 6. 2009 7:13)děkuji kočky, moc se vám to oběma povedlo :-D doufám, že se vrátí obě, protože jestli ne, tak si vymyslím vlastní konec - s tím, jak víte, nemám problém :-D
No to bys měla
(Slimča, 28. 6. 2009 19:22)