Choď na obsah Choď na menu
 


Láska neumírá- část 1

8. 1. 2009

1. část

Nevíme dne, ani okamžiku

 

 

Obrázok Albus Brumbál neměl v očích své typické veselé jiskřičky, pohasly. Stejně tak jako životy nevinných lidí ve válce s Voldemortem. Právě se díval se smutkem ve tváři na dívku sotva  19-ti letou, jak sedí u něho v křesle s hlavou v dlaních a nepřestávaje vzlykat.

 

„Ne! Proč to museli být moji rodiče?! Vždy stáli na straně dobra a jak za to byli odměnění? Tím nejkrutějším mučením a smrtí! Proč?!“  Bylo v ní takového zoufalství, že by to probudilo emoce snad i v kameni. Nicol přišla během pár minut o oba rodiče. Byli to Albusovi dobří přátelé, kteří bojovali proti Voldemortovi a smrtijedům více než kdo jiný, snad až na Severuse Snapea, který hrál dvojroli. Nicol znal od miminka, o to víc ho bolel pohled na jindy veselé a živé děvče.

 

„Nicol, ty víš, jak velice rád jsem měl tvé rodiče, bral jsem je jako své děti. Kdybych mohl vyměnit svůj život za jejich, neváhal bych ani vteřinu! Bohužel osud jim nepřál. Tví rodiče by tě nechtěli vidět takto zlomenou a ani já nechci.“ Jindy pevný a klidný hlas se teď chvěl vlnou emocí. Tak rád by je všechny tři viděl slavit s ostatními. Najednou vstal z křesla a došel ke krbu, do kterého hodil hrst letaxového prášku.

„Severusi, donesl bys prosím uklidňující a bezesný lektvar? Spěchá to!“ sotva to ředitel dopověděl, vycházel z krbu muž oděný celý v černém. Jen co vyšel, okamžitě mu padl zrak na zničenou Nicol, až ho píchlo u srdce. Měl to děvče rád. Znal ji od té doby, co se s rodiči musela ukrývat. Den počátku jejich ukrývání si pamatoval, jako by to bylo včera.

 

„Přátelé moji, zavolal jsem si vás kvůli jedné neodkladné záležitosti. Chci abyste chytili a přivedli Aischliho a Dorothu MalColmovy. Snaží se komplikovat moje plány a jsou věrnými poskoky toho starého blázna. Nestrpím neposlušnost nějakých mudlovských šmejdů!“ Během celého Voldemortova proslovu by se méně otrlému jedinci, přinejmenším postavily vlasy hrůzou na hlavě. Jeho syčivý hlas byl protkán nenávistí a opovržením k tomuto druhu lidí. Oči rudé jako krev, planuli ještě více než obvykle a šla z nich čirá hrůza. Nakonci, pak v jeho výrazu bylo patrné potěšení, které vycházelo z poslušnosti jeho smrtijedů a z představy zábavy, které se mu dostane při mučení té špíny kouzelnické společnosti.

 

Severus byl nejprve podroben výslechu, jakmile ho Pán zla propustil, pospíšil si rovnou za Albusem s čerstvými novinkami. Díky informacím, které ředitel vyslechl, MalColmovy okamžitě ukryl. Na jejich nové útočiště se použilo Fideliovo zaklínadlo a Albus se samozřejmě nabídl jako strážce. Celá rodina se musela vzdát svého dosavadního života. Nicol opustila školu v Irsku, její rodiče zaměstnání a z větší části přestali pracovat i pro řád. Jejich aktivity byly jen příležitostné a nanejvýš utajené mezi ostatními členy řádu. Takto žili 2 roky. Všechny členy rodiny to nesmírně unavovalo a i když jim ředitel zadával nejrůznější úkoly a občas měli i návštěvy, snášeli to velice špatně. Jednou z četných návštěv byl Severus Snape, měl pomoct Nicol s výukou, aby pro ni návrat do školy, nebyl příliš obtížný. Severus byl zprvu otrávený, dával to najevo jak řediteli tak celé rodině, s Nicol neměl sebemenší trpělivost, ale dívka byla inteligentní a velmi milá. Severus si ji během krátké doby velice oblíbil, absolutně nechápal jak je něco takového vůbec možné, ale chvíle strávené s ní si začal užívat a staly se majákem v jeho pochmurném životě. Byl to do jisté míry relax pro jeho bolavou duši. Čas od času se v domě potkával ještě s jinými členy řádu, kterým Albus bezvýhradně důvěřoval, mezi ně patřil i Remus.

Remus Lupin, ten prašivý vlkodlak! Chodil tam až nezdravě často, to on nosil od Albuse různé úkoly. Severus si nemohl nevšimnout, že si s Nicol velice dobře rozumí. Tohle pomyšlení ho nepředstavitelně štvalo. Jeho vyrovnanost a sebekontrola byla otřesena přímo od základů. I když se snažil a jeho zhoršenou náladu by jiný ani nezaznamenal, všímavému oku Nicol, to neuniklo.

„Severusi, stalo se ti dneska něco? Proč se mračíš? Nesluší ti to, mám tě raději, když se usmíváš!“ Podívala se na něj takový způsobem, až mu chvíli trvalo než si uvědomil význam jejích slov. Pak se mu začaly hlavou honit nejrůznější otázky:

 

Opravdu vyslovila starost, nad tím co se mi mohlo stát? Usmívat se. Copak já se někdy usmívám? A skutečně řekla, že mě má s úsměvem raději? Raději?!

Severusovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a byl schopný nějaké reakce.

 

„Nic mi není, jen mě unavilo to stádo nemyslících telat co denně učím. Na konci týdne jsem vždy vyčerpaný. Ale to tebe nemusí v nejmenším zajímat, je nutné dohnat, co jsme minule zameškali z důvodu mé nepřítomnosti.“ Nechtěl dál rozebírat proč byl nepřítomen, řekl jen:  „Neodkladná záležitost.“ Věděl, že pravý důvod by mohl Nicol dost rozrušit. Vždy, když šlo o Voldemorta byla rozrušená. A vůbec nebylo divu, vždyť ji chtěl vyvraždit její nejbližší a nejspíš i ji samotnou!

Jejich schůzky byly většinou pravidelné a když na chvíli odpočívali od výuky, rozebírali různá témata. Nejednou se stal tím hlavním tématem sám Severus. S Nicol se cítil uvolněný a dokázal ji svěřit spousty věcí. I když se bránil, šlo to tak nějak samo. Naposledy se takto cítil s Lily, jejíž výraz měl pevně vrytý do paměti, alespoň si to myslel. Po nějakém čase stráveném s Nicol, její tvář ztrácela na sytosti. Lhal by, kdyby si nepřiznal, že ho to zaskočilo. Nakonec se však spokojil s vysvětlením, že má příliš mnoho starostí a povinností.

 

Na toto vše si vzpomněl, jakmile ji uviděl sedět zhroucenou v křesle.

 

„Severusi, postaral by ses prosím o Nicol? Na ošetřovně v tuto chvíli nebude patrně místo, takže ji něco vyhovujícího najdi a dej ji ty lektvary. Budeš tak laskavý?“ profesor lektvaru jen přikývl na srozuměnou a uchopil Nicol kolem ramen, aby ji pomohl vstát. Ta navzdory usedavému pláči jen nepřítomně vstala a nechala se odvádět. Vůbec ji v tuto chvíli nezajímalo kam je svým profesorem a přítelem v jednom vedena. Společně pomalu kráčeli po opuštěných chodbách a Severus hořečnatě přemýšlel, kam by Nicol mohl uložit. Nakonec se rozhodl, že jeho komnaty budou tím nejlepším řešení, alespoň na ni bude moci dohlédnout.

Neustále ji pokradmu pozoroval, zdálo se mu totiž, že po chvíli zpomalila a nějak ztěžka dýchala. V okamžiku, kdy procházeli sklepením, Nicol zavrávorala a padala. Severus ji těsně nad zemí zachytil, uchopil pevněji do náruče a rychlými kroky přešel zbývající vzdálenost, která je dělila od jeho soukromých prostorů. Jemně ji položil na svou postel a dal se do prohlížení. Zjistil, že je jen vyčerpaná, a tak ji dal bezesný lektvar. Rozhodl se, že ji bude hlídat, kdyby se něco dělo.

Ve skutečnosti, aniž by si to přiznal se chtěl prostě a jednoduše radovat z její přítomnosti, i když to bylo za takových okolností. Nakonec usnul i on, protože pořádně nespal několik posledních dní.

Ráno se jako první vzbudila Nicol, veškerá tíha včerejšího dne, byla zpět. Už neplakala, jen měla ve tváři smutný výraz, který projasnil lehký úsměv, když její pohled padl na muže spícího po její levici v křesle. Nahla se a pohladila jej po líci. Severus se okamžitě probudil a chvíli na ni vyjeveně koukal.

„Jak ti je?“ jen co tu otázku dořekl, nejraději by si nafackoval.

„Bylo i lépe.“ chvíli se pak na sebe jen dívali, než Severus vstal a došel pro něco k jídlu.

 

Společně pak strávili celý den. Severus se cítil v její společnosti velice příjemně a dokonce i Nicol se tvářila už méně nešťastně.

Během následujících několika dní se věci rozhýbaly směrem kupředu, uskutečnily se pohřby, spousta lidí pomalu opouštěla Bradavice a ti co zůstali se pustili do opravování hradu, mezi nimi i Nicol, která to považovala jako výborný prostředek jak zaměstnat mysl, odpoutat se od smutku.

 

Nebyly to však jen záležitosti hradu, co potřebovaly vyřešit. Během nastalého zmatku, když byl Voldemort poražen, se několika smrtijedům podařilo uprchnout. Ti prahli po pomstě a jedním z prioritních cílů byla Nicol. Smrtijedi připisovali jejím rodičům velkou roli v porážce Pána zla.

Albus Brumbál proto jednal, Řád držel v neustálé aktivitě.

 

„Severusi, je nezbytně nutné udržet Nicol na hradě. Je tady v maximálním bezpečí! Zatím se nám nepodařilo vypátrat sebemenší stopu, mohou být kdekoliv a plánovat cokoliv.“

 

„Nevím jak chceš docílit, aby nevyšla mimo hranice Bradavic. Jakmile bude chtít, opustí hrad a nikdo proti tomu nic nezmůže. A pak, mám obavy, aby nechtěla pomstit smrt rodičů.“ Severusovi se na čele objevila vráska, která poukazovala na starost, kterou začal okamžitě pociťovat. Nechtěl přijít o Nicol stejně jako před lety o Lily, ale co dělat?! Hlavou se mu honily nejrůznější nápady, ale zavrhoval je hned jak mu přišly na rozum.

Jakoby mu Brumbál četl myšlenky, přišel s řešením.

 

„Nicol nemá doposud ukončené vzdělání, nepředpokládám, že by měl být problém s přesvědčením ji o jeho ukončení. Zmínila se mi před časem o bystrozorském povolání a pro něj jsou, jak oba víme nutné OVCE, a to hned z několika předmětů vynikající. Proto ji navrhnu možnost dostudovat na naší škole, tak ji budeme mít plně pod kontrolou. Rok na dopadení zbývajících smrtijedů je doufejme dostatečná doba.“  Brumbála okolnosti posledních dní evidentně vyčerpaly, ale pokud šlo o bezpečí, šla z něj viditelně nová vlna energie.

„Mimochodem Severusi, už jsem se zmínil, že učitel co se uvolil vzít místo obrany proti černé magii, je momentálně neodkladně zaneprázdněn péčí o rodinného příslušníka, a pokud nedojde k výraznému zlepšení, bude muset nástup odložit?“ Snape viditelně pookřál a doufal! Už čekal, že ho ředitel poprosí o přijetí této funkce. Jak šeredně se však zmýlil!

„Poprosil jsem Remuse. Myslím, že jeho malý problém v současnosti nebude takovou překážkou jako kdysi. Proto bych tě chtěl požádat o pravidelnou přípravu Protivlkodlačího lektvaru. Mohu s tebou počítat?“

 

Jestli byla Snapeova barva normálně bílá, tak po zaslechnutí jména Remus v souvislosti s jeho obranou doslova zprůsvitněla! Nakonec zkřivil obličej v bolestně uctivé grimase a zmohl se pouze na: „Zajisté, mohu odejít? Mám ještě práci.“ Nečekal na odpověď a odešel.

 

Severus naštvaně dokráčel na pozemky hradu, kde právě probíhaly vnější opravy a chtěl mluvit s Nicol. Jednak doufal, že ho přivede na jiné myšleny a pochmurnou náladu mu spraví, a také ji chtěl obeznámit s ředitelovým návrhem. Jaké však bylo jeho překvapení, když ji zahlédl v pevném objetí toho prašivého vlkodlaka. Měl na obličeji soucitný výraz, evidentně ji utěšoval, od Voldemortovy porážky se na hradě neukázal. Dál se na tuto scénu nehodlal dívat a odešel. I když ne, on neodešel. On vztekle oddupal, jeho černý plášť za ním povlával a všichni studenti měli štěstí, že se neučilo, dnešní hodinu by jen tak nevydýchali.

 

V podvečer, kdy už byl trochu klidnější, nedokázal však z paměti vymazat obrázek z dnešního odpoledne, uslyšel lehké klepání na dveře. Velice neochotně vstal a se zlověstným výrazem ve tváři, prudce otevřel. Jaké bylo jeho překvapení, když na prahu stála, s téměř až andělským výrazem ve tváři ona, Nicol.

Společně strávili několik hodin, povídali si o všem možném a večer, když Severus ulehal, neubránil se spokojenému úsměvu.

 

Scénář následujících týdnů byl obdobný, hrad se rekonstruoval, aby studenti 1. září mohli bez problému nastoupit. Severus s Nicol si tyto týdny docela užívali, oba se těšili ze vzájemné společnosti, jak během oprav, tak během večerů společně strávených konverzací, která směřovala různými směry.

 

Dva dny před začátkem školního roku ředitel obeznámil celý učitelský sbor o nástupu Remuse Lupina na post učitele obrany proti černé magii v záskoku. Snapeovu náladu to dostalo někde k bodu mrazu, do poslední chvíle doufal, že se tak nestane.

 

Okamžik příjezdu žáku nastal a ve velké síni to bzučelo jako v úle. Všichni měli radost, že je hrad opět tím, čím býval a prožitá válka na něm už není vidět. Staronového profesora, většina studentů přijala s velikou radostí, kyselé obličeje se daly zachytit jen od zmijozelské koleje a jejího vedoucího. Po večeři se všichni začali rozprchávat do svých kolejí.

 

Ředitel se rozhodl, že pro Nicol bude nejlepší zůstat v samostatném pokoji, který obývala během prázdnin. Jako jediná tedy nepospíchala do klubovny, stejně by se nemohla shledat s kamarády a rozebrat co je nového, všichni byli v jejím rodném Irsku. Vlastně by ani nechtěla, jen by to rozevřelo dosud nezahojené rány! Nechtěla být však ani sama, nebylo moc hodin a spát se ji nechtělo. U učitelského stolu zahlédla Remuse, jeden z mála, se kterým si mohla bez problému povídat, a tak se rozhodla počkat na něj v chodbě. Taky si chtěla něco ověřit.

 

Severus Snape jako obvykle dohlížel na morálku a kontroloval, zda je vše tak, jak má být. Když procházel jednou chodbou, hlasy které zaslechl ho donutily se zastavit a poslouchat.

 

„Remusi, jsem tak ráda, že jsi tady. Během prázdnin jsi tu moc nechodil a mě se velice stýskalo! Myslíš, že bys měl čas si popovídat?“

„Ale jistě, copak…“

„Ehm, neruším?“ Severus, to nemohl dál vydržet! Chtěl něco udělat, překazit jejich právě plánovanou schůzku. Neměl však nejmenší tušení, jak to provést a proto, pronesl první věc co jej napadla.

„Lupine, nezapomeň si zítra přijít pro svůj lektvar. Doufám, že nečekáš, že ti budu dělat donáškovou službu?!“ výraz, který se krátce mihl Lupinovi ve tváři, Snapea neuvěřitelně potěšil. Jestli dobře chápal, tak se Nicol zatím, ani v nejmenším nesvěřil o svém malém problému. Podle jeho názoru to bylo velice riskantní, když uvážil, že o tom ví většina žáků a ona se to tedy může dozvědět, prakticky od kohokoli.

„Remusi, ty jsi nemocný?“ Nicol se na tváři usadil starostlivý výraz, zatím co se Remus snažil přijít s věrohodnou odpovědí.

„Není to nic vážného, jen mě trochu škrábe v krku a nechtěl jsem to zanedbat, proto jsem Severuse poprosil o lektvar proti nachlazení.“

„Jestli v tom krku nemáš nějaké chlupy, že tě tam škrábe,“ ironický úšklebek nešel přehlédnout.

„Chlupy? Proč by měl mít Remus v krku chlupy? Copak ty máš nějaké domácí zvíře Reme?“ Nicol byla v tuto chvíli naprosto zmatená, očima přecházela z jednoho k druhému a čekala od koho se dočká odpovědi.

„Pche, domácí zvíře. I když, i tak by se to dalo říci, ne? Pojmenoval si ho nějak?“ Severus se nehorázně dobře bavil, viděl pobledlého Lupina, jak se z této prekérní situace snaží dostat, a jak na tváři vyloudil křečovitý úsměv.

„Severus si ze mě jen rád utahuje Nicol, jako student jsem míval chlupatý polštář a on toho vždy velice rád využije k legraci. Zítra si pro ten lektvar přijdu, děkuji a dobrou noc.“ velice rychle se otočil a Nicol doslova tahal pryč, jen aby ten netopýr nemohl plácnout ještě něco dalšího na jeho adresu. V duchu si začal nadávat, že ho nenapadlo nic lepšího než chlupatý polštář, ale už se nedalo nic dělat. Musel ji o svém prokletí nějak říct, měl ale strach jak to přijme, měl ji velice rád a i když doufal, že by ho za to nezavrhla, prostě se obával.

Severuse jeho lehké uspokojení velice rychle opustilo, jen co si uvědomil, že už v tuto chvíli budou bezpochyby u Lupina.

Ta starost, která se ji zračila ve tváři, když si myslela, že je nemocný. Měla by stejné obavy i o něj? Přál si to! Bylo to jeho vroucné přání. Chtěl se u sebe v kabinetě nějak zabavit a přestat myslet na Nicol, co právě dělá, ale nedařilo se mu to ani v nejmenším. Přemýšlel, jak by ji vytáhl ven nebo se alespoň dozvěděl, co se tam děje. Kdyby tak měl ultradlouhé uši od Weasleyových! Třeba by mohl mít nějaké Albus, ten si tyhle výmysly pořizuje s velikou radostí. Tento nápad však rychle vypustil z hlavy.

Co by mu asi tak řekl? - ,Albusi, nemáš náhodou jedny ultradlouhé uši? Potřeboval bych vědět co se děje za dveřmi Lupinova kabinetu. Víš, je tam s Nicol a mě to nepředstavitelně štve! Sakra!,

Připadat si nějak trapně pro pocity, které měl, na to nebyl čas. Chodil rozzuřeně po kabinetě a chtěl rychle něco vymyslet. Právě ve svém vzteku dosáhl bodu, při kterém by byl možný únik páry z uší. Rychlosti blesku se zvrtnul na podpatku a rozrazil dveře v úmyslu vrazit k Lupinovi, děj se vůle Boží. Jaké bylo jeho překvapení, když na svém prahu uviděl postávat Nicol s rukou připravenou k zaklepání.

 

„Nicol?“ nechápavě na ni hleděl.

„Můžu jít dál?“ Severus odstoupil od dveří, nechal ji projít a zavřel. Čekal co řekne, ale ona jen stála,  koukala na něj a hlavou se ji proháněla spousta myšlenek.

 

,Tak je to pravda! Severusová přítomnost pro mě znamená něco úplně jiného, než ta Remova.

Je tak přitažlivý, ten jeho orlí nos a ty tmavé oči. Vůbec nechápu, jak se mi tohle mohlo stát, copak by mě Severus mohl brát jinak než jako dceru nebo kamarádku?,

 

„Nicol?! Stalo se něco?“ Nicol sebou lehce trhla a až teď si uvědomila, že se na něj celou dobu nepřítomně koukala. Ještě, že ji naučil ovládat nitrobranu! Asi by se propadla hanbou do země, kdyby jen tušil nad čím právě přemýšlí.

 

„Ne. Já jsem jen chtěla vědět, zda ti něco není. Tam na chodbě jsi mi připadal trochu divný.“ Severus si v duchu zanadával. Proč se nedokázal trochu krotit, copak ji mohl říct, že žárlil? Už dost, že to přiznal sám sobě! Přiznal si, že ho to děvče neuvěřitelně přitahuje a ztrácel hlavu vždy, když byla na blízku, ale říct ji to nemohl. Byl pro ní příliš starý.

Ano, to je přesně ono. Jsi pro ní starý Snape!

 

„Nic mi nebylo. Jsem jen vždy podrážděný, když se ty malé gorily vpustí do hradu. Nejspíš jsem se tak docela neovládl, to je vše.“ Nicol přikývla.

„Dobře, já si už půjdu lehnout, uvidíme se zítra?“ počkala dokud Snape nepřikývl a pak k němu o krok přistoupila, postavila se na špičky a lehce políbila na tvář.

„Dobrou noc.“ než se Snape vzpamatoval, byla pryč. Ten polibek na něho zapůsobil přímo neuvěřitelně. Místo, kde se ho dotkla svými rty, doslova hořelo. Najednou zjistil, že je mu vše těsné, postupně ho oblilo horko po celém těle a srdce se rozbušilo. Vůbec netušil jak by se zachoval, kdyby Nicol tak rychle neodešla. Dokázal by se vůbec ovládnout?!

„Merlin mě opatruj! Severusi! Co se to s tebou děje?! To už snad spraví jen studená sprcha! Možná ještě tak led do kalhot, ale to by mohlo dopadnout velice zle!“ rychle se vydal do své koupelny a nechápal, jak je možné, že na něj jeden nevinný polibek na tvář, mohl takto zapůsobit!

 

Několik příštích týdnu probíhalo v naprostém klidu. Studenti plnili své povinnosti, Nicol už nezopakovala polibek, což bylo pro Severuse jen dobře. Nebezpečí, že by se na ní mohl bez varování vrhnout, tedy bylo sníženo na minimum, natolik se ještě dokázal ovládat. Ve vzduchu, však pořád něco viselo.

 

Jednoho podzimního sychravého odpoledne se Remus konečně odhodlal, že Nicol prozradí své tajemství. Schylovalo se totiž k druhému úplňku po začátku školního roku a už po tom prvním ho zahltila otázkami, zda je v pořádku, protože vypadal nemocně a vyčerpaně.

Přišel k jejím dveřím a po hlubokém nádechu a výdechu, čímž si snažil dodat chybějící odvahu, zaklepal na dveře. Jak byla nádherná a okouzlující, tak rád by ji řekl, jak moc ji miluje, ale věděl, že je pro něj zakázané ovoce. Nesměle se usmál a vstoupil.

 

Vypověděl ji vše o svém prokletí, celou dobu měl hlavu skloněnou a díval se někde pod stůl na špičky svých bot. Nechtěl vidět to zklamání a strach, který by z něj mohla mít, nedejbože i pohrdání. Vzhlédnul, až když ho uchopila za ruce, tělem mu přitom projela vlna vzrušení a měl chuť ji obejmout a políbit.

 

V tu samou dobu, kdy se Remus svěřoval, se Severus Snape odhodlával k důležitému kroku, přemýšlel nad tím už dlouho, ale právě v tuto chvíli vypadal pevně rozhodnut. A taky byl! Zahodil za hlavu veškeré pochybnosti a vyšel ze svého kabinetu vyznat se ženě, kterou miluje, ze svých citů. Musel jít hned, protože za pár minut by mu to přišlo jako ten nejšílenější nápad a nejspíš by se už nerozhoupal.

„Teď, nebo nikdy Snape!“ zaklepal na dveře a aniž by čekal na vyzvání vstoupil.

 

„Reme, já tě mám moc ráda…“ Nicol se držela s Lupinem za ruce a právě mu vyznávala svou lásku, to je to poslední, co by Snape čekal. V hlavě se mu před příchodem odehrávaly možné varianty její reakce, od lítosti po smích, ale toto nečekal ani ve snu!

 

„Promiňte.“ toto slovíčko doslova zamumlal a zmizel. Ještě nikdo ho neslyšel říct slovo promiňte, tímto způsobem. Mohla tam být slyšet bolest a úzkost? Ano byla tam, spolu s nezměrným zoufalstvím.

 

Do svého kabinetu se doslova vřítil a studentům dvěma kolejí, ani nevěděl kterým, během cesty strhnul dohromady po 75 bodech, jen proto, že mu zkřížili cestu. Třísknul za sebou dveřmi a hůlkou zamířil na skříň v rohu, kde uchovával své soukromé zásoby do lektvarů.

„Bombardo!“ skříň se roztříštila, na zemi zbyly jen třísky a kolem se povalovaly různé zbytky, teď už neidentifikovatelných přísad. Pak zamířil ke druhé skříni a z ní vytáhl ohnivou whisky, kterou se ani neobtěžoval přelívat do skleničky a zavdal si štědrou dávku přímo z láhve. Pořád s whisky v ruce ztěžka dopadl do křesla a v tu chvíli vypadal naprosto zničeně.

„Proč?! Nejdříve Lily a teď i Nicol, připletou se mi do cesty a nakonec dají přednost takovým nulám. A ještě k tomu další poberta! Ještě, že Black a Pettigrew jsou už v pekle.“ zoufalství z něj vůbec nevyprchávalo, ba naopak. Zrak upíral do krbu, ve kterém hladové plameny olizovaly kusy dřeva, v ruce stále pevně svíral láhev a občas k ní přiložil ústa, aby ji dal zase pryč. Neměl chuť vůbec na nic. Po chvíli, mu z oka začala stékat jedna osamělá slza, drze si razila cestičku po tváři mistra lektvaru, který se jiným mohl zdát naprosto bezcitný. V tom samém okamžiku se na jeho dveře ozvalo lehké zaklepání, nereagoval. Klepání nabralo na intenzitě, Snape však stále nereagoval, a tak se dveře opatrně a velice potichu otevřely. Nicol stačil jeden hodnotící pohled a okamžitě přistoupila ke křeslu, vzala mu z ruky láhev a zadívala se do těch temných očí, ve kterých se teď odrážel oheň z krbu.  Až když mu rukou setřela slzu z líčka, pohlédl do jejích krásný pomněnkově modrých očí.  Skutečně tam viděl to co si tak vroucně přál nebo byl jen omámen alkoholem a zoufalstvím? Než si stačil odpovědět, políbila ho. Pomalu se jí ho podařilo vytáhnout z křesla na nohy, dívali se jeden druhému do očí a viděli tam své vlastní pocity, nenaplněnou touhu.

 

„Seve, já… k tomu co jsi slyšel před několika minutami…Remus, je můj přítel… mám ho moc ráda, zato tebe… tebe já miluji!“  to poslední slovo vyslovila sotva slyšitelně, ale bylo to přesně to, co potřeboval slyšet, rázem z něj vyprchal veškerý alkohol, toužebně si ji přitáhl k sobě a vášnivě políbil.

 

„Nicol…“ hlasem plným vzrušení sotva zachraptěl, ale než stačil vyjádřit to, co vlastně chtěl, umlčela ho dalším polibkem, který se prohloubil ve vášnivý tanec dvou jazyků. Najednou ji Severus pevně uchopil do náruče a odnášel pryč, směrem ke své ložnici. Jemně ji položil do peřin a chvíli se kochal její krásou, byla tak nádherná! Nádherné vlasy se ji rozprostíraly kolem hlavy, očima se na něj toužebně dívala, ten pohled se nedal příliš dlouho vydržet. Jako by mu tím pohledem odpověděla na nepoloženou otázku, zda si to skutečně přeje. Toužili po sobě navzájem. Začala nová vášnivá pouť polibků, která se neustále prohlubovala. Severus ji polibkama obsypal celý obličej, chvíli si pohrával s jejím ušním lalůčkem, zdálo se, že to byl Nicolin velmi citlivý bod. Pomalu, ale jistě mu začala rozepínat hábit a ani Severus nezůstával pozadu. Zdálo se, že nenechal jediné místečko, které právě odkryl, nedotčeno jeho horkými rty a jazykem. Zvlášť záležet si nechal na jejích pahorcích, vrcholky pod jeho péči ztvrdly. Rukama si po jejím těle razil cestičky, kde pak následovaly polibky. Oba byli rozechvělí, ale snažili si co nejvíce užít předehru. Nicol vzrušovala už jen Severusová vůně, voněl po mátě a chutnal po ohnivé whisky, tato kombinace na ní působila jako afrodiziakum. Vzájemně se jemně dráždili na různých místech těla, Severus se opětovně vracel k jejím ňadrům, sál je a jemně hnětl. Nicol nezůstávala v jejich mazlení ani v nejmenším pozadu, její jemné prsty směřovaly po Severusově hrudi, porostlé jemnými chloupky až do intimní části jeho těla, tam se zastavila a začala jej dráždit. Oba jakoby zároveň pocítili nepřekonatelný tlak a chvění v intimních partiích a rozhodli se dále neprodlužovat  pád do nekonečných hlubin. Severus pomalu pronikal hlouběji a hlouběji do jejího těla, to jej přijímalo s velikou ochotou a radostí. Přirážel pomaleji a vzápětí rychleji, obě těla jakoby hrála koncert o stejné tónině, dokonale sehraná. Nakonec Severus položil ruce Nicol nad hlavu, propletl si s ní prsty a přirazil víc než doposud a ona současně propnula tělo jak nejvíce mohla, aby se do ní dostal co nejhlouběji, pocit naplnění byl dokonalý! Oba dosud nic krásnějšího nepoznali, Nicol ještě žádné zkušenosti neměla a Severus se miloval poprvé z lásky.

 

Malátní a vyčerpaní leželi vedle sebe a mlčky si hleděli do očí.

 

„Miluji tě až to bolí, kdybych tě ztratil, zemřel bych.“

„Neztratíš, nikdy tě nepřestanu milovat!“

Po tomto vzájemném vyznání a vyčerpání usnuli v pevném objetí nahých těl.

 

Jako první se brzy ráno vzbudila Nicol, láskyplně se dívala na uvolněnou Severusovou tvář, na které se usadil během noci lehký spokojený úsměv. Byla šťastná jako ještě nikdy v životě, nemohla uvěřit tomu, co se v noci událo.

 

„Bavíš se, dobře tím sledováním?“ zeptal se trochu rozespale, ale s tou nejlepší náladou, jakou kdy měl.

„Velice! Už ti někdy někdo řekl, že vypadáš po ránu roztomile?“ řekla to nejvážněji jak jen dokázala. Severus po tomto prohlášení okamžitě otevřel oči a tvářil se naprosto znechuceně. Jeho výraz doplnilo ještě výhružně stažené obočí poté, co už Nicol nevydržela a začala se svíjet v záchvatu smíchu.

„Tak já, že vypadám roztomile? Slečno MalColmová, jste neskutečně drzá, s tím se bude muset něco udělat!“

„Jistě pane profesore, já taky vyžaduji trest!“ a ze záchvatu smíchu plynule přešla do potutelného a z něj do svůdného. Severus začal okamžitě konat.

 

Na snídani přišli samozřejmě každý zvlášť, kdyby je však někdo pozorně sledoval, neunikly by mu jejich kradmé pohledy.

 

Byly to ty nejkrásnější týdny, které oba prožili. Někteří si možná i všimli malé změny na Snapeově tváři a chování, byl trochu uvolněnější. Zejména ředitelovy bystré oči zaznamenaly změnu u obou, měl z toho upřímnou radost, oba si to zasloužili! Nebyl to však jen ředitel kdo postřehl malé změny v přístupu a chování těchto dvou lidí. Remus byl odjakživa všímavým a bystrým člověkem, jemu to však takovou radost neudělalo. To co přišlo po vánocích, pro něj bylo možná vysvobozením, hned první poprázdninový týden si ho zavolal ředitel.

 

„Remusi, ozval se mi David Taylor, že veškeré problémy související s jeho rodinou, jsou zcela vyřešeny. Je mi líto, ale já i studenti, tě budeme muset od druhého pololetí postrádat. Býval bych rád, kdybys tehdy mou nabídku přijal, jsi ten nejlepší učitel obrany jakého bych si mohl přát!“ bylo vidět, že je to Brumbálovi skutečně líto, Remuse to však potěšilo. Potřeboval si srovnat myšlenky a navíc doufal, že se mu podaří dostat Nicol z hlavy.

 

Nastal den loučení, Nicol si nemohla pomoct, ale připadalo jí, že ztrácí přítele, který ji byl oporou, a kterému se mohla téměř s čímkoliv svěřit. Šla jej vyprovodit až k hlavní bráně, z nedaleka ji sledoval pár tmavých očí.

 

„Remusi, budeš mi tu moc chybět! Doufám, že mě přijedeš alespoň občas navštívit.“ loučení se neobešlo bez slzičky dojetí, v závěru jej objala a políbila na tvář. Dívala se za ním, dokud ji nezmizel z pohledu.

Jakmile se otočila k návratu do hradu, krve by se v ní nedořezalo, jak se lekla. Přímo před ní stál jako Bůh pomsty, Snape.

 

„Bylo skutečně tak nutné to objetí a polibky?“ vřela v něm krev.

„Stačilo říct sbohem a hotovo!“ teď už pomalu začínala zuřit i Nicol.

 

„Smím vědět co znamená ten výstup?! Ty moc dobře víš, co pro mě Remus znamená, je to můj přítel a mám ho ráda. Chováš se jako žárlivý idiot Severusi Snape!“ vrhla na něj poslední naštvaný pohled a odkráčela pryč. Severus osaměl a zároveň s tím mu došly i veškeré důsledky jeho chování. Ale jak to teď napravit?

Otočil se a pospíchal za ní do pokoje. Raději neklepal, aby ji nedal příležitost k přípravě pro vrhání kleteb. Seděla na pohovce a rukama objímala veliký polštář, ve tváři se ji zračil z části smutný a z části pořád naštvaný výraz. Když vstoupil, zvedla oči a zamračila se zase o něco více.

 

„Omlouvám se. Máš pravdu, choval jsem se jako hlupák a žárlím. Mám strach, že bych tě mohl ztratit. Ještě nikdy mi v životě na nikom tolik nezáleželo a ještě nikdy jsem se nebál, že bych mohl někoho ztratit. Vstoupila jsi mi do života, a spolu s tebou i spousta pocitů, které ještě nedokáži ovládat tak, jak je třeba nebo jak bych si sám přál.“ současně s omluvou postupoval směrem k pohovce a sedl si vedle ženy, která v něm vyvolávala nekonečné množství pocitů a štěstí. Nakonec ji vzal polštář, odložil jej stranou a pevně ji objal, když uslyšel tiché povzdechnutí, vzal to jako signál akceptování jeho pošetilosti.

V tu noc bylo jejich usmíření nezapomenutelné!

 

Během druhého pololetí se nic neobvyklého nedělo, studenti se učili, Severus s Nicol milovali a smrtijedi stále unikali.

 

První prázdninový den nastal a Nicol se těšila, že na celé odpoledne opustí hrad a užije si Prasinky, ve kterých ještě nebyla, a to ani během školního roku. Severus, vědom si nebezpečí, které na ni pořád číhá, rozhodl se, že ji doprovodí, i když bezúčelné potulování se po městě, rozhodně nepatřilo k jeho hobby.

Chvíli poté, co oba odešli z hradu, přišla Albusovi zpráva o nebezpečí útoku smrtijedů právě na Prasinky. Okamžitě se po těch dvou začal shánět.

 

„Minervo, neviděla jsi někde Nicol nebo Severuse?“

„Ano, asi před půl hodinou odešli z hradu.“ to bylo přesně to, co ředitel rozhodně nechtěl slyšet. Okamžitě poslal zprávu na ústředí Řádu a s Minervou pospíchali do Prasinek.

 

Chvíli se Severus s Nicol bezcílně toulali. Když kráčeli po okraji města, vyšlo z poza opuštěného domu několik černých zahalených postav a obklíčili je.

 

„Věděl jsem, že se tu dříve nebo později někdo z vás objeví.“ v hlase bylo slyšet zlost a radost, nenávist a zadostiučinění.

 

„Malfoy! Měl by ses smažit v pekle spolu s Voldemortem a svojí manželkou!“ vzápětí na sebe zaútočili. Okamžitě se přidali ostatní smrtijedi a Nicol se Severusem se jim snažili ubránit. Dařilo se jim to docela slušně, hned několik smrtijedů, leželo bez hnutí na zemi.

Právě se podařilo Snapeovi vyřadit ze hry předposledního ze smrtijedů, když spatřil jak na Nicol letí zelený paprsek.

 

„Neee…“ Severus se v jediném okamžiku vrhnul před Nicol a stačil ještě vyslat na Malfoye smrtící kletbu. Oba padli k zemi.

Brumbál s řádem přišli pozdě.

Nicol seděla na zemi, v náručí svírala Snapeovo mrtvé tělo, plakala a cítila nepředstavitelnou

Bolest:

 

Uprostřed moře ve větrem rozkymácené lodi, sedím se svou bolestí uloženou hluboko v srdci.

Moře je obehnané plameny, teď zachrání mě ze spár planoucího pobřeží snad jen ten příliv měsíční.

Vlnu za vlnou teď vítr pohání a já sedím v cestě jejich poznání.

Každá vlna mou duši ochladí a zároveň rány v srdci rozpálí, jako to uhlí v peci hořící.

Teď vnitřní hlas mi do ucha tiše zazní, v hlavě se však rozezní ty decibely zvuku, které rázem překročí snesitelnou hladinu hluku.

Já jen zařvu: „Zmlkni! Hlava se mi tou bolestí snad nadobro rozskočí!“

Bolest už překročila únosnou mez, a duše se toulá, však věz, hledá sílu na útočnou smeč!

Příliv už uhasil to mohutné hoření, jak se jen dostane má schránka na klidné a bezpečné pobřeží?

Jsi srab, do kapsy jsi mi nedal ani astroláb, kam jen zabodnu ten zatracený dráp, kterýs po mě flák?!

Jak poznám, na které z cest se mám nechat svou lodí vést?

Neříkej raději nic a nebi jdi očima vstříc.

Hleď! Má duše se vrací, teď posílená tvou lstí, ona už zjistí kde hledat vytoužené štěstí, do zubů, ti pak ještě stačí dát pěstí!

 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

no já se tu

(sevy, 9. 1. 2009 11:31)

normálně červenám :o) komentíček mě stráááášně potěšil!!! ;o) holky moc díky, že mi to tu tak hezky udržujete! :o)

Ja som nemohla odolať...

(Efka, 9. 1. 2009 4:54)

a musela som si to prečítať ešte raz. Keby som tu mala spomenúť všetky úseky, ktoré sa mi straaaaašne páčili, tak by som tu musela skopírovať skoro celé dielko :-)
Veľmi dojímavé a i napriek tomu vtipom popretkávané... Pekne opísané rozvíjanie vzťahov.
Ešte že viem, že máš 2ku v zálohe, lebo by som tu škemrala na kolenou - ako Lucy :-D

Ano,

(Lucy, 8. 1. 2009 21:54)

ano, ano... konečne je to tady... a dovol mi si vyzkoušet, jak to zní... kdy bude další? Já chci další? prosím... :-D
Nádhera... co víc dodat